barunin

Společenství a aktivity

2007-05-14T10:05:00.000-04:00

Lezu v úzké tmavé chodbě - jakýsi krytý zákop zdá se - chlad zeminy - obloženo dřevem asi - stoupám po možná schodech, nebo spíš lezu po čtyrech - listí - chci zoufale ven, nelíbí se mi tu - nahmatám po straně otvor - zatlačím do něj a vytlačím malé okénko - prosvitne zelená tráva a já se zaraduji - jenže otvor je malý a vidím, že se do něj nemůžu vejít - možná tam zkusím vložit hlavu a doufám, že se zbytkem těla to nějak dopadne, ale nejde to - hned vedle je další malý otvor, stejně malý - a o další kousek je otvor větší - tím se protlačím, nejdřív jen vykouknu a vidím děcka a lidi a vypadá to jako tábor, nebo jakási organizovaná osada - lidé se procházejí v malých hloučkách, klábosí a o nic důležitého se v tento sluneční den nestarají - vidím nedaleko kamenný plot a pár mužů s nářadím, jak ho opravují - opodál pracují se zeminou - vše je klidné a bezstarostné - vylezu na slunce a zdá se, že si mé přítomnosti nikdo nevšímá - mé obavy jsou zbytečné, uklidním se a rozhlížím po východě, nebo bráně, která by vedla ven - slyším řeku, v dáli vidím hory a spoustu zeleně - příroda krásně voní a mě se zdá, že potřebuji nebo mám někam jít - možná jen ven - nevím - nevím ani co je to za lidi, vím jen, že mě jejich společenství a aktivity nezajímají

Pohodáři z mládí

2007-04-12T23:48:00.000-04:00

Mamčin velkej dům - čístím tu okna a koukám ven a vůbec se snažím pomáhat - otírám prach a pak něco dělám na zahradě - hrabu listí nebo tak něco - pak musím do školy a říkám, že už musím jít a musím všeho nechat - chci jet na kole, ale prší - přemýšlím jestli stejně jet nebo ne - táhnu se s kolem výtahem, jedu kolem knihovny a zastavím - prý tu mám knihu a pak zjistím, že je pro Amy - pak přijedu na náměstí, vběhnu rychle do jednoho obchůdku na rohu - nechala jsem si tam nabíjet telefon - divím se, že ho nikdo neukrad - rychle si ho vezmu a beze slova odejdu - jdu kolem esembárny a jde vedle mě nějakej chlápek - poskakuje kolem mě jak šašek, jakoby mu vadilo, že jsem o dva kroky napřed - skáče a snaží se mi jít v kroku - je strašně otravnej, ale nevím přesně proč - prostě mi to vadí, tak se rozeběhnu a chci mu utýct - běží za mnou - to mě dožere a myslím, že ho strčím - padá do bláta - mezitím doběhnu ke vchodu a vlezu rychle do bytovky - asi tu bydlím - jdu nahoru - vidím ho malými okny mezi patry, jak stojí venku a pozoruje můj stín - nakonec řekne nějaký holce a ta ho pustí dovnitř - zablokují výtah a šplhají se za mnou - najednou zapomenu, kde bydlím a tak jen stoupám výš a výš - schody se promění v ocelové žebříky - mají zelenou barvu a různě se houpají a je docela složité po nich šplhat - nevím vlastně ani proč se jich tak bojím - lezu nahoru - drápu se teď po lešení a mám z toho všeho docela závrať - podaří se mi vylézt až na střechu - je tu krásný výhled na město - musí to být snad desátý patro - vidím i pár stromů - další kus lešení, hromadu barev a nářadí - zaprášený věci a další piksly s barvami - nevím tak docela, co si teď počít - na pronásledovatelé jakoby zapomenu a tak se kochám a jak se tak dívám, vidím na střeše protějšího domu pár lidí - vysedávají na gauči a pohodářsky si pokuřují a povídají - připomínají mi bandu lidí, kterou jsem znala v mládí - lidičky, kterým jsem kdysi záviděla oblečení, nebo kamarády, kteří se hezky oblíkaly, nebo jen pohodu, v který se zdálo, že žijí

Vysmaženej mozek

2007-04-05T15:27:00.001-04:00

Letiště - pořád mi odkládaj let - otázky, odklady - jak to, že jsem v dotazníku odpověděla, že máte raději jabka, než banány?! - co je to za blbost, pomyslím si - měli jsme ovocnej sad - prostě mám radši jabka - sedíme naproti paní v uniformě - já a ještě jedna ženská - vytáhne foťák a míří do ksichtu někomu dalšímu s námi u stolu - další letadlo mi má letět v 11:36 - už je skoro čtvrt, to docela určitě nestihnu - projde kolem Misty, usměje se a vyblafne rozsáhlou větu, nad kterou chvíli přemýšlím - prakticky jen souvisle okomentovala, že mi to sluší - je moc hodná a roztomilá, pomyslím si a ještě ji potkám jednou, když si jdu do kanceláře stěžovat - mám pevný, rozhodný krok a mířím si to sebevědomě vpřed - vyhrnu si rukávy a mířím k otevřeným dveřím - už mě tu znají, zdá se - vysvětlím, co se stalo a jak si ta dáma vybírá kdo poletí a kdo ne podle vlastního zalíbení a jablek a banánů a co mají vůbec jabka a banány co společnýho s čímkoliv! - jo, mám pravdu - smějeme se - omluví se a napíše mi šek na sto, nebo padesát - tak to opravím na zasloužených 500 - jsem tu celý den, zmeškala jsem školu - poděkuju a odcházím - zas vidím Misty, tentokrát se nezastavuji - někam spěchám zdá se - jsem v obchoďáku - nakupuji - tlačím se s vozíkem - mám u sebe dítě - je asi moje - tlačím před sebou ten vozík, jdeme k autu k dalekému parkovišti - zpívám tomu prckovi nějakou melodii - otevřu zadní dveře auta a chystám se tam ládovat nákup - vedle se objeví auto - vyleze z něj chlapík a začne mě otravovat - je vysokej, mohutnej - čapnu ho za koule a vyndám bouchačku (kterou jsem nevěděla, že mám) - a že mu vysmažím mozek - rozmyslí si to a nechá mě

Kam asi jedeme a kde je vlastně Jon?

2007-03-16T19:04:00.000-04:00

Jdu do kopce ke kulturáku v Rychnově, znám to tu, potkám Martina - alespoň si to myslím - je to ale Jimmy, jeho dvojče - má šedou zimní bundu, vypadají skoro stejně, vždycky jsem si je pletla - zdravíme se - od počátku mám pocit, že se něco děje, nebo stalo a taky že jo - Martin umřel - vykulím nechápavě oči - cože?! - dostal chřipku a umřel - mám teď Mabel (Martinův pes) já, řekl dřív, než jsem se stihla zeptat - pořád tomu nemohu uvěřit, takové neštěstí - je to trochu blázinec se třemi psy - Martinův byt se prodá, tak budou nějaký peníze, tak to snad nějak půjde - pořád tomu nemůžu uvěřit - dáme se do chodu a kousek spolu jdeme - pak si ale Jimmy uvědomí, že chtěl jít jiným směrem, omluví se a rozloučíme se myslím, ale přitom s ním sedím najednou u společného stolu - je tu teď i Martin a Jon - Martin má několik dárkových taščiček - dává je na stůl a jiné dává na zem a jiné zase podává Jonovi - žertují a smějí se - my s Jimmem tu jen tak sedíme, skoro nepřitomni - dívám se na jejich počínání - Jon si nakonec vybere jen lahev s vodkou, zbytek dárečku v taščičce podává zpět Martinovi - ten se nediví, řekne jen 'dobrá', usměje se - a já jdu teď zas kolem kulturáku v Rychnově, tentokrát opačným směrem, než dopoledne - přitom ale nevím kolik je hodin a nijak mě to nezajímá, mám jen takovej pocit - možná jdu na autobus - zvoní mi telefon - je to Martina - chvíli kecáme, mám ale špatný signál, pak to vypadne úplně a Martina tu najednou sedí na obrubníku - udělám jí pleťovou masku - teď jsem si dělala jednu pro sebe, je to bezva souhlasí - objeví se mamka, jestli taky nechce - asi ne - je deset minut po šesté - sakra, letí nám letadlo, vzpomenu si - nevím, kam letíme, ale mamce to letí o půle, mě ve 45 - jsme pozdě - pobýháme po bytě - ještě se přestrojit, ani se nesprchuji - sprchovala jsem se ráno, když jsme se na letišti objevily poprvé a to nás poslaly pryč, protože bylo moc brzo - tátu sedí nechápavě na gauči - neví, co se děje a lamentuje jako obvykle - chci mu říct, ať nás tam hodí, což se zdá jediné možné řešení - autobusem to nestihneme, ale napadne mě vzít si taxíka - i tak si myslím, že se to nedá stihnout!

Malý ďíbeček úst

2007-03-03T10:06:00.000-05:00

Jdu po skoro rovině - nejsem si jista, jestli jdu dolů nebo opačným směrem - ptám se, kde je ten mixér? - neví - ten malý šlehač, co dělá z mléka napěněnou kašičku - zase neví - nerozčiluju se - to si nemůžu dovolit - učešu se, vstanu a dojdu ke dveřím, ohlédnu se - chci něco říct, ale začnou mi z pusy viset dráty - zvracím je, nebo se mi cpou sami od sebe do žaludku? - ani se tomu nepodiví - já taky ne - civím na to, jako by to ani nebyla moje ústa - stejně je na vlastní pusu docela špatně vidět - musí se našpulit rty a přesto je viditelný jen ďíbeček - oknem začne najednou zářit pruh slunce - ostré paprsky tě rozseknou vejpůl - stojíš tam a každá z těch půlek padají k zemi - potom se sbírají a jdou každá jiným směrem (ne jako v totalitním režimu - šlehače nefungují, ba ani nejsou) - lidé si nemají co říct - kdysi jsem psala dopisy Tobě - dnes je to jinak a komunismus zní mnohem líp, než policejní stát - nebo svoboda bez svobody - co to vlastně je ta svoboda? - kdysi jsem psala dopisy i tobě a taky tomu dnes tak není - nelpím na žádné myšlence nebo přání - jen na jakémsi principu, který je sice mnohdy nevysvětluje, ani neplní - jenom se směje a občas ho bolí ruka, anebo nos - dveře se zavřou a tvoje půlky pobýhají rozpačitě po nástupišti

not found yet to be true (what is?)

2007-02-06T19:04:00.000-05:00

I've found it strange - woke up suddenly with no arms of yours touching me - I've found it strange to be in your kitchen - so suddenly - I forgot to feed the dogs and brew the tea - I forgot to say hello, yet there was no one around - all the lights up - some doors open - unshaved legs - ups, some blood - I've found it strange to speak English - I do not remember what I've said - it must have been something very loud, yet not a scream, yet unheard - now I'm not sure what was said - I even think I may be telling a lie - I even think I was not aware - it is a dream - I woke up and walked to the bathroom - familiar, but not mine - none of it is - not even you - I've found it strange to be alive - I've found it strange to be kissing you

Několika výtahy

2006-11-25T14:10:00.000-05:00

Nakonec všechno dobře dopadlo - jedu výtahem dolů, zapomněla jsem v jakém patře jsem byla, muselo to být důležité - možná třicátéšesté - sjíždím úplně dolů - jo, koukám na střechy a domy a paneláky a celé to město z okénka - vidím ulici a pak ne a slyším nějaké hlasy - někdo asi přistoupí a pojedem zas nahoru - chvíli čekám, trochu mě to štve, protože tu mám veškerý svý věci, tašky a věci a jedu asi na důležitej výlet, nebo cestu, jinak nevím, proč bych tu měla všechno a potřebuju jet nahoru a je nás víc a tohle mě zbytečně zdržuje - nakonec nikdo nepřistoupí a tak jedu rychle zpátky, zdá se mi, přitom jedu stejnou rychlostí a nejsem si jistá, do kolikátého patra mám jet - má na mě někdo čekat, někdo mi má pomoct s taškami a tak se rozhlížím kolem, jestli jen rozeznám kousek střechy anebo kousek domu, kousek něčeho, co by mi připomnělo, kam mám jet - výtah najednou zastaví, dveře se otevřou, vidím pár známých tváří - jsme na devatenáctým - prý to dál nejede, říká někdo a bere jednu mou tašku - musíme přestoupit a chytit jiný výtah - někdo nás pozoruje a snaží se nastoupit, zatímco mi pospícháme, aby jsme se všemi mými věcmi vystopoupili - rychle - dveře se zavřou a my jdem jinam

Každému tužku

2006-11-23T22:22:00.000-05:00

Sedíme u stolu - děda, mamka, Lukáš a Míla - je hezké být takhle po dlouhé době pohromadě - děda nám všem dá tužky - vlastně je to jen jedna tužka rozdělena na tři náplně - rozdáme si je mezi sebou - zkouším, jak ta moje píše - moc hezky a ostatním taky - sedíme a děda povídá - myslím, že něco vypráví, nebo povídá někdo jiný a ostatní poslouchají - začnu si s tou tužkou hrát - chci, aby asi psala líp - foukám do ní a na ni a kolem ní a mám najednou plnou pusu náplně - omluvím se, vstanu od stolu a spěchám k umyvadlu - prskám a plyvu kolem zelenou náplň - divím se svý vlastní pitomosti - otřu si rty - pusu si vypláchnu a vrátím se ke stolu - stále si povídáme

Mrtvá řeka se žraloky

2006-11-15T20:34:00.000-05:00

Dívám se ze zhora na řeku - na řece je velká loď a na palubě tý lodi stojí pár lidí - drží mrtvolu zabalenou v látce - chystají se jí hodit do vody - jakýsi rituál - možná to tu dělají často, pomyslím si, protože nedaleko v hladině zahlédnu dvě žraločí ploutve - razí si cestu ke snadné oběti - podivím se, zda-li to ty lidi vědí, že jejich duše roztrhají zanedlouho nemilosrdní dravci? - než sama si odpovím, jsem ve vodě a žraloci míří ke mě místo k mrtvole - potopím se a když potopím se dost hluboko, možná je podplavu a nevšimnuta dorazím ke břehu - jsou už docela blízko, dokonce se jednoho dotknu - strach však nemám, i když bych opravdu byla raději, kdyby si smsli na té ubohé mrtvole - asi na břeh opravdu nakonec doplavu, protože jsem v pokoji a zalévám kytky - mají však žluté listy, které po jemném doteku smutně odpadnou a možná jsem dlouho nezalévala, nevím, teď to do nich liju a mamka říká, že je asi přelejvám - hm, to je divný a koukám na ty žluté chudinky - to jsem opravdu nechtěla a ten fikus v rohu je rozhrabám v květináči a pomyslím si, jestli tu mám myš, která mi řádí po kytičkách a to je divný, protože mám přece kočku - tady je, projde se pyšně kolem - černá kráska - zavolám na ni - chce se mazlit, tulí se - pak vesele odběhne, proklouzne pod kobercem, pak vklouzne do díry v podlaze, kterou jsem pro ní vykopala - pak vejde do pokoje dědě - drží láhev a obrací ji zplnahrdla do sebe - tekutina má zajímavou barvu - nabídne mamce, aby se napila - ta se ptá, co v tom je? - jsou v tom jabka a mrkev - mamka si lokne a znova a už se jí lesknou oči - stojí tu oba trochu přiopilí - nabídnou mi - mamka drží hlubokou misku v ruce a v tý misce jsou tři malý šálky - mám to prý do nich nalít, že si ťukneme - to se ale blbě lije - trochu toho z tý výšky rozliju - pak se mě mamka zeptá, proč jsem jí nikdy neměla ráda opilou? - moc nad tím nepřemýšlím a vyhrnknu ze sebe krutou pravdu - hnusíš se mi - hnusíš se mi, když jsi opilá - chvíli jen nepřítomně kouká - myslím, že plně nechápe smysl mých slov - ťuknu si s nima a nemohu se pořád přehoupnout přes to, že to děda do sebe takhle láme - nechápu, proč pijeme a proč máma vypadá jak když neví, čí je?

Viditelná průkazka, hlubiny a sladkosti

2006-10-30T20:27:00.000-05:00

Velká patrová budova - je jako hotel - procházím chodbami, patrami - posilovnou - schody nahoru, dolů - obchod s potravinami - nějakej chlapík se na mě osočí, kvůli průkazce (mohu tu chodit totiž pouze s průkazkou) a já ji mám, ale v kapse, kde není vidět - jenže asi někam spěchám - nebo prostě nemám náladu na nesmyslné legitimování a odstrčím ho a on jako pírko odletí ke stěně, kde se rozplácne - pozastavím se nad svým násilným jednáním a silou a zastydím se - začnu proto utíkat a probíhat těmi patry a různými odděleními a restaurací a najednou jsem v kuchyni - obrovské kuchyni - spousta krásně prostřených stolů a vybraných jídel a číšníků v nažehlených košilích a krájí se cibule a míchá se polívka a všichni si zpívají a tancují a je to jak v muzikálu, tak se k nim přidám a také zpívám a tančím a protančím nenápadně kolem nich a zmizím zadními dveřmi a najednou jsem v místnosti plné čokolády a bombónů a sladkostí a laskomin a je tu všeho hory a moře a skáču mezi roládami a lezu po těch kupách a občas si strčím nějakej ten bombón do pusy a občas do kapsy a je tu jeden pán, který to tu asi hlídá, nebo sleduje - a jsem si jistá, že mě viděl, ale neřekne nic a dělá, jakoby se nic nedělo a pak když odcházím východem ke garážím, potkám tam spoustu dalších lidí a každý si nese buď tabulku čokolády, nebo má plné kapsy bombónů a tak si říkám, že se to asi mohlo brát a nikdo nikomu nebránil a nikoho neomezoval a tak z toho přestanu mít špatný pocit - nakonec zjistím, že mě ani nikdo nehoní - vytáhnu průkazku a připnu jí na bundu - pak potkám Mirku - má tmavé pruhované kalhoty - hnědé s širokými pruhy - něco povídá - poslouchám a přemýšlím, jestli mám pro ní něco k jídlu - jdeme do kuchyně - cestou potkáme spolubydlící Sáru - zdravíme se - dlouho se s Mirkou neviděli - příjde mi zvláštní, že se znají - já sama si nevzpomínám, že bych Sáru kdy viděla, ale spolubydlící se tu střídají docela často, tak se tomu přestanu divit a nakouknu zvědavě do ledničky, která je plná - jenže si nepamatuji, co je moje a co není moje jídlo - je tu pár zákusků, který moje nejsou a Sára se diví, že nejím sladký a tak jí říkám, jak na to přišla, že sladký jím - momentálně ale hledám sýr, mám chuť na sýr, nebo něco podobnýho a nemůžu nic najít a nechce se mi brát něco, co vím, že není moje, tak jen blbě do tý ledničky čumím a pak mi Sára začne ukazovat na čem zrovna pracuje - píše grafickou novelu, zdá se - přejíždí myší po obrázcích v počítači a dopisuje nad ně dialogy a pak mi vypráví příběh o tom, jak jí jednou pomáhala jedna holka natáčet jednu scénu - byly v terénu - seděly na kraji obrovského útesu a plánovaly scénu, kde se ta holka ponoří do vody - a někoho zachraňuje zavěšená na popruhách - ale ty se najednou přetrhnou a ona padá do černé hlubiny s hrůzou v očích! - v tom jí zachytí něčí ruce, vytáhnou jí na břeh, kde stojí se svými rodiči - objímají se štěstím - a jak se tak na ně dívám, vím, že je to iluze, vždyť ona se utopila a vím to naprosto jistě a to potom tedy tohle musí být její duch, nebo něco podobného, ale rozhodně ne opravdová ona!

Čaj a červený rádio

2006-10-17T23:27:00.000-04:00

Bydlím ve velkým bytě - jsme tu tři, ale ten jeden se myslím odstěhuje - vyměním si s ním pokoj - než si tam ale nastěhuju věci, chci umejt stěny - jsou zeleňoučký, hezký a chce je mít krásně čistý a dezinfekovaný - jenže se zdá, že tu barvu smejvám a pod ní se objevuje jiná barva - oranžová - tak toho radši nechám, protože nevím, co na to řekne ta paní, co jí to tu patří - je totiž docela zvláštní - malá se šedými vlasy sestřiženými na mikádo - takové přísné mikádo - a ještě, než se ten kluk odstěhuje, stojíme spolu v kuchyni, dělám si čaj, ona míchá vodu s citrónem - koukám do tý její sklenice s kousky citrónu a pecek a řeknu si, jak zdravě žije - když se přestěhuju do toho druhýho pokoje - otevřu dveře do skříně, která je v pravém rohu - chci zjistit, jak je velká a kolik se tam vejde věcí - je docela veliká - dokonce jsou uvnitř tři žárovky - vlevo, uprostřed a vpravo - od každé visí provázek na rozsvícení - všechny je vyzkouším, ale jedna nefunguje - úplně vlevo je okno a v tom okně je rádio - sedí tam v tom otevřeným okně, jako když na něco čeká - je zapnutý a hraje, nebo to jsou zprávy, nevím - je červený a kolem jsou strčený hadry, aby dovnitř tolik neproudil studený vzduch zvenku, ale přesto se tou zimou oklepu a chci to proto trochu upravit - nazvednu okno a v tom, to rádio spadne ven - vykouknu za ním, což se zdá být dost namáhavé, protože je okno úzké a těsnám se do skříně a ven za tím rádiem, hlavně ze zvědavosti - nevím ani v kolikátým jsem patře - zdá se, že tak v desátým a to mě překvapí, protože jsem si myslela, že bydlíme v přízemí - jednou jsem totiž přišla domů a vešla přímo z ulice do kuchyně - u dveří stál malý psík, možná tam byli dva, ale každopádně jsem vešla do kuchyně, postavila vodu na čaj, sedla si ke stolu a čekala, až se začne vařit - všimnu si dvou chlápků, chodí sem uklízet myslím, i když přesně nevím proč - minule tu totiž ta paní, co jí to tu patří, nade mnou stála a s takovým nehezkým gestem pohazovala rukama, ve kterých měla čistící prostředek a prý, že tu všechno musí dělat sama a myslím, že omylem, mi při tom jejím rozčilení přiletí pár kapek na rty - začnu prkat a plyvat ten hnus pryč - ona si stále stěžuje a je to k udivení, rozčilovat se kvůli takové maličkosti - několikrát jsem jí svou pomoc nabízela - snažím se uklidnit a zeptám se jí i tentokrát, jestli chce pomoct? - pořád máchá nepříčetně rukama, tak radši vstanu od stolu a i když se voda už dovařila, nechám vodu vodou a co prý chce, abych udělala? - prý ať si v klidu dopiju čaj a tahle ženská neví, co chce a akorát mi pije krev - jindy zas vlítne do mýho pokoje bez klepání a ať se jdu na něco podívat, tak všeho nechám a následuju jí - že prý dělá něco uměleckýho - následuju jí do jejího pokoje - na gauči u okna má takovou modrou, prošívanou deku a že to kolem dokola obšila kulatým vycpaným materiálem, který tomu dodává zvláštní efekt, a tak se s tím chlubí a tak to také obdivuju a kývám hlavou - čaj už mi mezitím asi docela vystidnul a příjde mi zvláštní žít s úplně cizími lidmi a tolik lidí tak žije - a proč tak žiju já teda opravdu nevím a kolikrát si dělám čaj a přemýšlím, že ani ten hrnek není můj a ani ta konvice a je to přece trochu zvláštní, když lidi něco mají a ostatní to nemají a co to vlastně znamená, něco mít a něco nemít?

Panáčci a krabice a peněženka

2006-10-17T09:48:00.000-04:00

Mamka vyrábí malé panáčky - sešívá je z malých polštářků, které také vyrábí - pak jim šije pusy a očička - jdu po schodech do svého pokoje, když jí potkám - maluje na ně lakem různé ornamenty a vzory - potom je smáčí do bílé barvy - říká, že se pak celý proces opakuje dvakrát, nebo třeba třikrát, nebo dokud nemá to, co se chce, nebo to, co se jí líbí - to je hezké, řeknu si a zkusím jednoho panáčka vyrobit - jenže nemám čas, musím někam jít, nebo zazvoní telefon, nebo je myslím někdo u dveří - podívám se z balkónu a vidím jet na poli pár motorek a poznávám Šindiho a to je přece bráchův kamarád a vůbec ne můj, tak nevím, co tu jako chce - skočím pak na autobus a potkám tam Amy - jestli jsem nenašla její peněženku - měla tam občanku a kreditku a nějaký peníze - jo, říkám, že jsem ji myslím našla - zaraduje se - kolik, že tam bylo peněz? - 1750 říkám - nejdřív to vypadalo jako 350, ale pak si všimnu, že je to tisícoka - tu krabici s věcma mi dal Andy, tak se to tam k tomu nějak omylem připletlo - nevím, proč mi to všechno Andy dal, že prý si potřeboval zjednodušit život, že je to tak jednodušší a že se líp dýchá a líp se žije - je to krabice se spoustou knížek a nahrávek a co si s tím mám teď jako počít já?!

Podzimní barvy

2006-10-10T10:01:00.000-04:00

Jsme na zahradě v New Yorku - známý mi nechali na víkend byt a tak přijel Míla a Lukáš a Katka na návštěvu - procházíme se na zahradě - je podzim - všude krásně zbarvený listí - ptám se, za kolik si myslí, že se ten byt prodal? - Lukáš řekne dva a půl - Míla plácne osmdesát, tak říkám, jestli žertuje, ale on začne rozvíjet teorii, proč to odhaduje na tak málo - nedává to smysl, říkám, že se to prodalo za čtyři! - je neděle ráno - M. a Gordon se mají vrátit dnes večer - Katka zažertuje, co kdyby přijeli dřív a v tom se všichni ohlídnem a uvidíme je ve dveřích - táhnou za sebou cestovní kufříky - vypadají ztahaně a my asi dost překvapeně - chytli ranní letadlo, volají - představím jim svoji rodinu - je tu i mamka a dáme se do uklízení - musíme umít nádobí a vyprat, než odejdeme - to, že přijedou dříve nikdo nečekal a tak jsme trochu nepřipraveni - oni, že to nevadí, jdou do svého pokoje a mě je to docela trapný - zvládneme vše za pár minut, zdá se - chceme se rozloučit a tak zaklepem na dveře ložnice - Vita jde se mnou a nese jim vypraný povlečení - vybalují - M. leží a odpočívá - omlouváme se, že jsme to nestihly složit - Gordon se směje a že to nevadí - má na sobě kraťasy a barevnou košily s veselým potiskem, jakoby se chystal jít na pláž - kolem krku přehozenej ručník - to je divný, říkám si, vždyť je podzim - Vita vleze k M. na postel a začne poskakovat, jak malý dítě - nikomu to nevadí, Gordon začne povlečení překládat a já mu pomáhám - říká, že je na to zvyklý, že to dělá léta a že to chce jenom praxi a říkám si, jak je to prima člověk a M. taky - a přitom mají takové postavení a stejně to jsou lidi v pohodě - a jak tak nad tím přemýšlím, zazvoní telefon - je to pražské číslo - je to Mirka, zvednu to a pořád vidím ty podzimní barvy - žlutou a oranžovou a říkám haló - ahoj a povídáme skoro hodinu

neočekávaný balík

2006-10-10T09:24:00.000-04:00

Jsem v Anglii - vyzvedávám si poštu - velkej balík a na druhý straně ulice vidím Jona, jak se baví s pošťákem - včera jsem mu ukazovala ten velkej kus ulomenýho skla, který jsem si vytáhla z obočí - měla jsem tu nehodu před sedmi lety a tenhle střep mě nad okem celou dobu otravoval - hnisal a bolel, občas krvácel - konečně jsem ho vydloubla a koukali jsme na to oba s obrovským zájmem - Jon to takhle dělával vždycky, jednalo-li se o nějaké zranění, nebo něco bolestivého - byl opravdu starostlivý a pečlivý - nesu teda ten balík a myslím si, že je to zboží z internetové drogérie, které jsem si objednala, ale jak to nesu, jsem si jista, že je to něco jinýho a protože jsem nic jinýho neobjednala, nevím, co by to mohlo být - otevřu to a je to deka - spacák, který si kdysi půjčila Jacqui - říkala, že to vypere a vrátí - zapomněla jsem, kdy to bylo - ale tohle byl úplně novej spacák - hnědo-červenej - s kostkama - moc pěknej - bude se hodit, protože se v noci ochlazuje, pomyslím - musela asi ten původní ztratit, když koupila nový - hodím ho přes rameno a pokračuju zpátky ke dveřím - musím ještě než pojedu do školy do obchodu - nechat sešít tu knížku, kterou potřebuju dneska odevzdat - vejdu tam a za pultem je Vallery - pamatuju si jí z čajovny - nevěděla jsem, že tu dělá a příjde mi zvláštní, že dnes bude obsluhovat ona mě - jenže ona pro něco odejde dozadu a ke mě přistoupí ta druhá prodavačka - vysvětlím jí, co potřebuji a třepotám v ruce s tou knížkou - potřebuju to svázat - říká, že první stránka knížky musí být vždycky černá a ta druhá žlutá - říkám, že to tak nechci a že to chci takhle, jak to mám - že je to za šest dolarů teda - řeknu, že jo a chci vidět druhy spirál, kterými to může svázat - vím, že jsou černé a bílé a kovové a chci je vidět - říká, že se podívá a odchází zadními dveřmi, které vedou ven na ulici - vidím tam, protože jsou prosklené a je mi to divné, proč se dívá na ulici a čekám - mezitím vejdou nějaký děcka a jak mě tak viděj, jak si balím tašku do školy, ptají se, v kolik mě to jede? - kouknu na hodinky - v duchu počítám a zároveň se zamyslím nad tím, že tak či tak, se zdá být pozdě na to, abych to stihla?

Obrovský červený Měsíc

2006-10-04T21:51:00.000-04:00

Stojím ve frontě - myslím, že cestujeme, je to zas letiště - šouráme se k různým okénkům a přepážkám - příjdu k jednomu - stojí tu chlap - už ví moje jméno, což mi příjde divný, ale asi toho ví mnohem víc - zahlédnu kousek svýho spisu - mám se prý posunout o kus dál, tak se zas šourám a tu svou tašku taky - uvidím na zemi 250 dolarů, chvíli přemýšlím, jestli je mám sebrat - mám totiž pocit, že vím, komu patří - a když je seberu, budu je muset vrátit - pár lidí přede mnou je je jeden otravnej chlap, mám dojem, že mezi námi došlo k nějakému konfliktu a mám dojem, že ty peníze patří jemu - dokonce se mi zdá, že zahlédnu, jak si ošahává kapsy, jako by něco hledal, rozčileně něco usekne, ale nakonec celou záležitost přejde jako něco na čem nezáleží - proto se rozhodnu ty prachy sebrat a strčím si je do peněženky docela klidně a pomalu, jakoby by byly moje odjakživa a já si je jen přerovnávala - nakonec to přece vůbec nemusely být jeho peníze a kdybych je zvedla nad hlavu a zeptala se všech kolem, jestli je někdo nepostrádá dvěstěpadesát dolarů, myslím, že by se ke mě nahrnul celý dav! - pak příjdu k další kontrolové stanici - je tu detektor a další chlápek - je to Polák, dáme se do řeči - říká, že by rád jel do Prahy, pak, že by jel po Evropě a pak do Ameriky a různě se vyptává - jestli je složitý potkat lidi stejný národnosti? - říkám, že by se divil, že jsou tam celý komunity Poláků a Rusáků - a pak se ptá, v kterým městě jsem a jde se podívat k mapě, která je vedle na stěně - je to ohromná mapa - několik metrů na šířku a několik víc metrů na dýlku - je na ní celá Evropa a Amerika a mezi nimi je obrovský rudý Měsíc a on na něj ukazuje a já jsem podobnou mapu nikdy neviděla a zírám na to a přemýšlím, jestli to něco znamená a mám pocit, že jo - mám pocit, že se něco důležitýho odehrává přímo před mýma očima a mám ten pocit už delší dobu a najednou si to uvědomím - uvědomím si, že mám tenhle pocit už zase, už po několikátý a vždycky když ho mám, stojím (nebo sedím) jak opařená z toho poznání, že přece jen není žádný čas a žádné vzdálenosti a vše splyne v jedno velký něco - něco, co už jednou bylo a najednou není jasný, co je co a kde a kdy to jiný něco bylo? - třeba to velký rudý něco, anebo zelený, modrý? - a dívám se s úžasem na ten velký rudý Měsíc a možná už dávno jsme tím, čím chceme být - možná už dávno máme vše, co jsme kdy chtěli mít a přesto se učíme novým věcem, ale možná je už dávno víme, jenom jsme je zapomněli a vše se nám jenom dokola připomíná a paměť je zvláštní, protože vše, co je a vše co má, jednou zapomene a možná zůstane v paměti jen ten obrovský červený Měsíc.

Podivný zápas

2006-10-04T21:24:00.000-04:00

Jdem na tenisové kurty, náš tým dorazil do tohodle klubu a hrajem tu přátelský zápas - procházíme areálem, následujeme cedulky indikující "hosté" - dorazíme takto do šaten, ale je tu přecpáno - udělá se rozpis zápasů - první hraje Kamča, jako vždycky - kolikrát ale hrajeme všichni najednou, mají-li dostatečný počet kurtů - možná hrajeme současně, nevím, protože jsem někde mimo, odděleně a nikoho jinýho hrát nevidím - jsou tu stromy a tráva a vůbec příjemné prostředí - jen je ten kurt nějak malej - základní čára končí přímo u plotu, není tu místo se ani pořádně napřáhnout - to samé po stranách, je to jak klec - ale hrajem a nakonec se zdá, že i vyhrávám - jsem z toho ale spíš otrávená - místní očumovatelé jsou nepříjemní, často se na kurtech pletou a komentují hru nemístními poznámkami na moji osobu! - nechápu, proč mě tak nesportovně nanávidí - přesto se snažím si jich moc nevšímat a soustředit se na hru - jenže mám smůlu a pro jejich radost, mi praskne výplet - náhradní raketu nemám, tak vezmu kousek papíru, sroluju ho a začnu do toho mlátit s papírem v ruce - absurdní, ale funguje to! - stále se mi daří, stále vyhrávám - zdá se to až neskutečně jednoduché, i když tu na mě pokřikují - i když tu není místo se pořádně hýbat - jenže smůla mi přeje a najednou mi zaskočí bombón - cítím, jak mi pomalu klouže do krku - jsem na příjmu a přestávám dýchat - zvednu ruku, abych hru zastavila - předkloním se a snažím se bombón vykašlat - dusím se - rudnu a slzí mi oči - dávím se, dusím se, nevydám ze sebe ani hlásku a přitom chci zoufale volat o pomoc - místní tupci jen čumí - nikdo mi nepříjde na pomoc - čekají, až se udusím, padnu a zápas nebudu moci dokončit - dusím se a čekám, kdy se udávím, nebo pozvracím - pak ale bombón asi spolknu, protože se dusit přestanu - otřu si slzy a hraju dál - snad i pořád vyhrávám - nemáme odehraný ani první set a moje protihráčka se najednou zhroutí - omdlí a padne na zem - odnesou jí na nosítkách a nechají mě tam beze slova stát - nevím, co to má znamenat - čekám, jestli příjdou zpátky - řeknou mi nakonec, ať si dám hodinovou pauzu - cože?

Černí hadi

2006-09-27T22:32:00.000-04:00

Jedem po silnici, která vede domů - je 10:41, zastavíme a odpočíváme - dáme si šálek čaje s místním sousedem, říká, že obchody moc nejdou - volá mamka, zvednu telefon - ptá se, kde jsme a že je to přesně rok na hodinu, co se babička zabila a já si uvědomím, že sedíme právě na tom místě, kde se to stalo a najednou se mi nahrnou slzy do očí a řeknu mamce, že už jedem a že budem brzo doma - a najednou stojím a myslím, že nemám na sobě moc oblečení, možná jen kalhotky a triko, ale mám na sobě hadi - malý černý háďátka - ovinutý kolem pasu, tvoří takovou malou pneumatiku - nalepeni na sobě v těsné blízkosti - je jich deset, možná víc - nechápu, kde se tu vzaly a nevím přesně, jak to ze sebe sundat, zvedá se mi z toho žaludek a v tom cítím, že lezou níž - slézají do kalhotek a tak tam stojím jak bez rukou a zkřížím nohy a stáhnu svaly, aby ty černý bestie nevlezly do mě a pořád mi není jasný, kde se tu vzaly?

Sem tam po schodech

2006-09-22T15:08:00.000-04:00

Pobíhám vzadu po zahradě - je tu skleník, psí bouda a ze tří stran zděné posezení s krbem - je podvečer - barvy jsou tmavé - potřebuju se tajně dostat zadními dveřmi domů - tak, aby si mě táta nevšiml - krčím se za skleníkem, pak přeběhnu k boudě - táta, jakoby předpovídal můj pohyb přejde od dveří ven k sušáku - proč se tu sakra rozhlíží? - proč se tu schovávám? - možná jen hraju hru, ze zvědavosti, jestli to dokážu - když se ohlédne, přeběhnu a pak když je dost daleko, aby si toho všimnul, vklouznu do chodby - musel mě přece koutkem oka vidět, řeknu si a buší mi srdce, ale asi ne - rychle vyběhnu schody a zavřu za sebou potichu dveře - přemýšlí, kde se bezpečně schovat - napadne mě garáž - do garáže se dá dostat venkem, to by ale mohlo vyvolat moc zbytečného hluku, otvírání a zavírání dveří - druhá možnost je vyběhnout schody do prvního patra a zadní místností sejít zadem do místonosti, která je nad garáží - tohle je cesta delší, ale cesta určitě nenápadnější s větší možností úspěšného úniku - rozhodnu se rychle a vyběhnu další schody nahoru - jakmile dorazím, uslyším zvuky ze zdola - táta asi v tomto okamžiku zavřel venkovní dveře - za moment výjde schody a uslyším, jak v chodbě zavírá dveře - mezitím zmizím do zadní místnosti za koupelnou - ustrnu a naslouchám dalším zvukům - kdyby se táta rozhodl jít po schodech nahoru, začla bych asi dost panikařit - žádné kroky ale neslyším - možná vešel do kuchyně - v zadní místosti se většinou věší prádlo, jsou tu také zimní bundy a různé jiné věci, které se moc nepoužívají - malá červená dvířka a asi pět schůdků vedou dolů do místnosti nad garáží, kam sejdu - je tu tma, jen malé okénko ve střeše vpouští dovnitř poslední záblesky šedé z venku - pode mnou je garáž, ale rozhodnu se tu sečkat, možná proto, že nevidím na cestu a vím, že je v cestě dost harampádí a nechci dělat zbytečně hluk - rozhodnu se tedy ukrýt někde v rohu a odpočinout si a možná si i zdřímnout - možná, že mě to pobýhání trochu unavilo

Velkej hlad

2006-09-16T12:00:00.000-04:00

Jsem v kuchyni - je to velká prostorná kuchyň - musela jsem zrovna odněkud přijít, protože mám velkej hlad a chystám se něco sníst a zrovna přemýšlím nad tím co, když vejde Jon a Markéta - zcela nečekaně přišli na návštěvu - myslím, že jsem je dlouho neviděla - sednou si ke stolu, zatímco já lítám po kuchyni a bavím se s J. o foťáku - říkám, že se mi asi rozbil objektiv, nebo závěrka, nějak to blbne a on si s tím mezitím hraje, ale nic neříká - zeptám se po chvíli, jestli nemaj hlad, protože já už to nemužu vydržet a Markéta řekne, že jo - otevřu lednici a začnu jí jmenovat, co tam je k snědku, protože sama nevím, co sníst - řekne ale, že se radši podívá sama, že to potřebuje vidět a pak si vzpomene, že přinesla těsto na koláč - aha, napadne mě, že tam dáme piškoty a jogurt a ovoce a zapečem to a M. řekne, že jo - takže to začnu připravovat - piškoty jsou v mrazáku a to je trochu divný - pak otevřu jogurt a ten má navrchu divnou barvu, tak to seškrábnu a cpu to do tý formy s těstem - a smíchám to s ananasem - krásné žluté kousky a s meruňkama - Jon se ptá, jestli chodím plavat - říkám, že ne - ale, že se chystám, že je bazén blízko školy, v Rockvillu - a přitom si uvědomím, že Rockville není vůbec blízko, ale nějak tu myšlenku zapovídáme - a jak míchám to ovoce, příjde mi divný zapékat jogurt a říkám M., jestli to fakt budem zapíkat a ona že jo, že to přece nebude jíst syrový - vyprázdním troubu a zapnu jí a přemýšlím, kdy příjdou ostatní - jeli plavat - je pět, nebo šest a oni se obvykle vrací kolem jedenáctý - J. nic neříká a mě připadá, že se na mě dívá a M. dělá něco na počítači a zeptá se J. co mu je a on řekne, že nic a já najednou uslyším hlasy u dveří a říkám si, že to je nějak brzo, jestli se už ostatní vrací, ale ja taky možný, že čas uběhl nějak rychle, to se tak občas stává a začnu sklízet papíry a zbytečnosti, který na stole najdu a začnu poklízet, jakobych měla obavy, že tu není uklizeno a byla to moje vina - přitom je tu celkem čisto - a přitom si vzpomenu, že ty piškoty v tom koláči nebyly moje - ty jsem si z toho mrazáku vypůjčila - vzala jsem si jich jen hrst - a pak se zklidním a vzpomenu si, jakej mám hlad

4.4.

2006-09-16T10:52:00.000-04:00

Malé městečko - je brzské ráno, nebo krásný podvečer - jdu ulicí mezi domy - nikde skoro nikdo - jdu na imigrační úřad - v ruce mám nějaké lejstro a divím se, že v tak malém městě vůbec imigrační úřad je - vejdu po chvíli do prosklených dveří úřadu a uvidím tu obrovskou frontu - lemuje všechny stěny dokola - spoustu lidí nalepených podél zdi - čekají, až dorazí k okénku, které je po levé straně - nejdřív chci odejít, protože čekat se mi nechce, pak si ale vzpomenu, že nikam nespěchám a že mám všechen čas to tu vystát a tak si stoupnu do fronty - stojím a čekám a občas se posunu - a jak se tak rozhlížím kolem, uvidím pár známých Čechů a je mi to chvíli divný, že tu jsou, ale jsme tu nakonec imigranti všichni a tak je to docela přirozený, že tu stojíme a čekáme ve frontě na imigračním úřadě. Nesu si to lejstro a myslím, že jsem dneska měla pohovor a z nějakýho důvodu, na který si teď nemůžu vzpomenout, jsem ten pohovor zmeškala - říkám to tomu úředníčkovi za pultem, když konečně dorazím k okýnku - nahnu se přes ten pult, abych zdůraznila své potřeby a říkám mu, že žádnou lámanou češtinou mluvit nemusí, že mu rozumím, když mluví anglicky a že když jsem si tady tu frontu vystála, nepůjdu s prázdnou domů a znova ho poprosím, jestli by mi nedal jiný termín na ten pohovor - nemůže to přece být takovej problém, naškrábat na to moje lestro nový datum - chvíli nad tím přemýšlí, koukne na svýho kolegu, který sedí po jeho levici a pak se mě zeptá, co se mi hodí - čtvrtek, říkám - načež se trochu zamračí a nevím proč a tak rychle dodám - kvůli škole - načež změkne a vyškrábe něco na to lejstro a pak mi to podá - poděkuju a odcházím a mrknu na to, co mi napsal a zděsím se, když uvidím - 4.4 - čtvrtýho dubna, řeknu nahlas?! - to si snad dělá srandu, domyslím si - to je přece strašně dlouhá doba, přemýšlím, i když si vlastně nejsem úplně jistá tím, který měsíc je teď - jen mi to připadá, jako dlouhá doba - a pak, když nad tím přemýšlím dál, řeknu si, že vlastně nikam nespěchám - že mám všechen čas a že budu chodit do školy a čekat na 4.4.

Šouráme židle

2006-09-10T21:21:00.000-04:00

Jdu na autobus, jsem v Anglii - štráduju si to poklidnou ulicí, je pěkné ráno - teplo - svítí slunko - fotím a když to docvakám, uvědomím si, že se mi to nechce celý den tahat sebou a tak se otočím a jdu zpátky domů a kdyby autobus mezitím nejel, donesu foťák domů, říkám si - jenže uvidím na zastávce spoustu lidí a řeknu si, že má autobus asi zpoždění a protože jedu do školy a nechci být pozdě, domů s foťákem nejdu a stoupnu si do fronty k ostatním a čekám na autobus - mám na zádech krosnu, jako když nejdu do školy, ale na čundr - čekáme dost dlouho a přesto, že nevím kolik je hodin, ani v kolik vyuka začíná, nemám strach z toho, že bych byla pozdě - některým se zdá stání dlouhé a tak si odněkud přitáhnou židle a sedají si - a pak, když se fronta začíná posouvat, šourají ty židle na chodníku - nakonec se došouráme k malému bistru, kde jsou lavice a spousta lidí se usadí na nich - kde je ten autobus, říkám si? - a protože tu nechci u bistra dál čekat, i když v pohodlí a snad i s občerstvením, zvednu se, nechám židlí židlí a říkám, že já jdu dál - snad nahlas, kdyby náhodou se chtěl někdo připojit - ale nikdo se neozývá, ani nezvedá, tak razím kupředu sama - cesta je najednou prašná, jak nějaká polní cesta a tak mi to chvílemi připadá i dost akční a chvíli běžím a chvíli jdu - a jednou či dvakrát dokonce škobrtnu a upadnu a udělám v tom prachu kotrmelec a zase se zvedám a zas běžím dál

Vypustil střeva

2006-09-10T21:07:00.000-04:00

Máme matiku - nemám knížku - jsem vyvolaná k tabuli - čumím na to dost zmateně - postaví mě stranou a vyvolává další lidi pro řešení jiných příkladů - ten učitel je docela sympatickej, ale nějak jsme si nepadli do oka a proto si myslím, že mě vyvolal - začnu teda alespoň něco psát, aby se neřeklo - stejně si mě nikdo moc nevšímá - stojím tu stranou a mezitím se u tabule střídají různě lidi a píšou si různé příklady - mám k tomu příkladu k dispozici koště, nevím přesně proč - má mi to pomoct si to asi znázornit - pak myslím, že zazvoní - učitel ke mě příjde a že teda jo, že jsem napsala aspoň něco a že si mám příště přiníst tu knížku a začne mi vyprávět nějakej příbeh o zažívacích problémech, který měl - a že kdesi cestoval a přivázali mu koule provázkem k sobě, aby neměl hlad a že on stejně neměl hlad a kdyby se najedl, vypustil by ze sebe střeva - hm, říkám si, to je dost hnusný a nechápu proč mi to vypravuje?

Mrtvý mládě

2006-09-01T12:35:00.000-04:00

Je válka, střílí se - obrovskej chaos - schovám se v malé skříňce, kterou objevím - nemám nic, žádnou zbraň, nevím ani proč a po kom střílet, tak se schovám - je tu polotma a uvidím malé schody vedoucí dolů - sejdu po nich do tmy a pak výjdu na světlo a jsem na staveništi - je to rozestavěnej barák - cihly, kupy pisku, lešení - zdá se, že je po válce a vystavuje se - všude kolem jsou rozestavěné domy - nemám žádné papíry, dokumenty a někdo je po mě chce - vše je teď bez obrazu, jako když poslouchám rádio, ale z dálky a mluví se ke mě - snažím se vzpomenout si, co se stalo, proč nemám papíry, střílelo se, běhala jsem zmateně sem a tam, z jednoho místa na jiné - schovat se, vylíst, zase se schovat - nevím, proč nemám papíry, na které jsem byla straně, kdo vyhrál a ani jestli je to tak dobře - vzpomínám si, jak sousedům zastřelili krávu - měla mít mláďátko - to tam leželo obaleno v krvavém slizu - křičím, ať ji nenechaj umřít, že přece může žít - my ji nenecháme umřít, odpoví a já jsem trochu ráda - je těžké něčemu věřit a kdo ví, jestli přežije - je po válce a přesto, že nemám ty papíry, najdu někde práci a funguju zas normálně ve společnosti, jako všichni ostatní, co přežili -- probudím se a hrábnu po hodinkách - ukazují 22:36, což je divný, protože je ráno - chtěla jsem vyjíždět v jedenáct a to sebou teda musím hodit - znova usnu - pak se opravdu probudím - je 7:23 - opravdu?

Vysoká vlna

2006-08-28T10:37:00.000-04:00

Stojím se strejdou na břehu moře - ale možná je to velký jezero, nebo jen zátoka - zdá se mi totiž, že vidím v dáli horizont - mám pocit, že jsme v Kostelci, protože tam strejda bydlí, přesto to tu nepoznávám - domek na pláži nikdy neměl a přesto tu stojíme a já ho obdivuju - rozhodli se ty domy tady postavit se sousedem - on ten svůj ale postavil jeden metr od hranice moře - taková hloupost, měl pořád záplavy - já jsem ho postavil támhle - je krásný - fakt skvělý místo - přemýšlím, kde je Hanka a holky - přemýšlím o tom, jak je to fakt bezvadný místo - nedaleko je takovej průjezdnej kanál - někdo je na jeho začátku, pouští lidi dovnitř a vytváří umělý vlny - jedu to projet na malým surfu - na krajích stojí lidé a dívají se na ty ostatní - zahlédnu tam tátu a Mílu, nebo je jen slyším křičet, už nevím - sjíždím tím kanálem - je to pěkně rozjetý a najednou vidím se proti mě valit vlnu - obrovskou vlnu - sevře se mi hrdlo, vyhoupne mě to vysoko do vzduchu a pak mě to nechá padat - vytřeštím oči, ale jakmile hupsnu do vody, rozzářím se a libuju si v tom - zanedlouho příjde vlna další - je obrovskááá - vyveze mě nahoru - zaječím vzrušením a zase se sevřeným žaludkem padám dolů - skotačím a těším se na další vlnu - Míla se mi směje - říkám, ať si to jde zkusit, když je tak chytrej - příjde další vlna - směju se - pak je noc a já jdu po ulici, kterou dobře znám - poktám Martinu K. - začneme flirtovat - vždycky se mi líbila, ale nevěděla jsem, že jsem se vždycky líbila já jí - začnem spolu chodit - jdeme noční ulicí - chytneme se za ruce - nevím, jestli povídáme, ale je mi dobře - občas se zasmějem - možná se políbíme

Modrá rybka

2006-08-28T08:17:00.000-04:00

Našla jsem rybku - nebo jsem ji ulovila, ale to spíš ne - najednou jsem ji měla a neměla jsem ji kam dát - začla jsem hledat nádoby, našla jsem hrneček - napustila ho vodou a dala jí tam - jenže hrneček byl trochu malý a rybka byla vyšší a čouhala jí ploutvička a nevypadala vůbec spokojeně, nemohla se v hrnečku moc hýbat - vyskočila a plácala se na suchu - popadl mě strach, že se tu uplácá a že musím pro ni najít něco většího - větší hrnek, nebo větší nádobu - naštěstí jsem našla na střeše lavor - je děravý, říká Míla - tak to zalepím - to přece nemůžeš zalepit, říká Lukáš - podívej, tahle díra je moc veliká - má pravdu - dám rybku tedy prozatím do kastrolu, který někdo najde poblíž - je krásná, modrá s velkými bílými pruhy - zdá se, že se jí tu líbí - plave sem a tam - co jedí, zeptám se Míly - maso, drobky - můžeš jí klidně dát kousek masa - to se mi zdá divný, ale jdu něco schánět a najdu ideálně velký kastrol - ne moc vysoký a ne moc široký - napustím ho vodou a rybičku opět přendám - teď mám opravdu jistotu, že nevyskočí a jdu se projet na kole

Pětikoruny

2006-08-16T18:30:00.000-04:00

Jsem ve velkým bytě - bydlím tu s Jonem a dalšíma lidma - máme celý patro pro sebe - každej pokoj na jednom konci - něco čtu - vejdou naši dva spolubydlící, jsem tak zabraná do čtení, že je nepozdravím, Jon to slovně zaznamená - zvednu hlavu a omluvím se - jak se začtu, vše jde kolem - to nic, já to dělám pořád - nevěděla jsem, že to byly naši spolubydlící, Carly a Ken - máme tu další dvě patra - každý z nich má jedno - zmizí do svých pokojů - Jon taky - jdu nakrmit psa, kterej patří Amy - rozbalím v kuchyni jídlo, ale padne na mě únava a jdu si lehnout - když se vrátím je na podlaze jídlo rozsypané, rozlitá konzerva - ráno měl Ječmínek sračku, nebylo mi jasný, jestli se zase posral - nebo pozvracel, to jídlo vypadalo celkem normálně, ale jiným způsobem se na podlahu dostat nemohlo - zavolám na Jona a jdu směrem k jeho pokoji - Jon? - nevím ani, jestli je doma - Jon?! - jsem rozespalá a unikají mi souvisloti - Ječmínek zvracel, zeptám se? - jo - aha a odejdu - pomyslím, proč to neuklidil, ale o toho psa se starám já, co by to uklízel - pak mě zavolá, že mi chce něco ukázat - jdu zas na jeho konec bytu - stojí v chodbě a zpívá - něco legračního - směju se - zpívá dvojhlas, kroutí se u toho - řeknu si, jak moc se zlepšil, za tu dobu, co jsem ho takhle zpívat viděla naposled - má fakt dobrej hlas - k obdivování se připojí Carly a Ken - dělá to pořád, je fakt dobrej, že jo? - pak k nám do bytu přijede vlak - ještě jsem ho sem takhle přijet neviděla, ale já jsem se právě nastěhovala - evidentně na něj Carly a Ken čekali - nastoupí do druhého vagónu - je to pojízdná irská hospoda - oblékají se do zelených zástěr - v prvním vagónu je nějakej chlápek - dívá se s úžasem na Jona - vidělas to? - vidělas to? - jo, je dobrej, že jo - dají se do řeči - nechceš kafe? - Jon řekne, že jo - ten chlápek má něco jako kiosk v prvním vagónu - rozhlížím se kolem - a dva koláče, řeknu rychle - nemáš sýrové? - tyhle nechceš? - má dva s krémem po ruce - jo, to je jedno - Jon se zaculí do mýho mlsnýho ksichtu - zná mě moc dobře - sáhnu do kapsy - obvykle po kapsách peníze nenosím, ale tohle jsou jiný kalhoty a s překvapením najdu pár bankovek - hele, já mám peníze, řeknu s velkým údivem! - no, to je teda překvapení, pronese Jon trochu nepříjemně - přejdu to a listuji jimi, mezitím nám to chlápek sčítá a já si myslela, že aspoň to kafe dá Jonovi zadarmo - pak si všimnu, že má na pultu vyrovnané staré české pětikoruny - tu novější vezmu do ruky - dám ji Jonovi, ať si jí obtěžká a pak si obtěžká tu starší, jakej v tom je rozdíl - hrabu se v nich a dívám se na ně - má jich tu spoustu - s Masarykem a bez obrázku - s Němcovou a s hradem a s korunkou a mám z toho radost a ani nevím proč - je to jen hezké, pomyslím si

24

2006-08-04T12:15:00.000-04:00

Ocelové město - nějaká obrovská moc - ovládají nás a snaží se klamat - z určité vzdálenosti jsou totiž na panorama vidět dvě věže, které zamlčeli - říkám to ostatním - musíš se dívat z určitého úhlu - viděla jsem je tu už předtím, teď však úplně jasně - vytvořili na nich jakýsi obal, který se skládá z pixelů, malých čtverečků - tím dosáhli tohoto efektu a to, co tu opravdu je, není vidět - snaží se to před námi schovat - není mi jasné proč - procházím tím městem a mám pocit, že nás možná i odposlouchávají - ztiším hlas - večer pak zajedu k zavřené bráně na kraji města - přelezuji a pokračuji dál - voda tu stopá - v dáli vidím kukuřici, ale je obrovská - gigantická - je velká jako domy, ale k přiblížení se k ní mi zabraňuje voda, která mi teď sahá ke krku - je kolem spousty trávy a začnu se do toho motat a rozhodně nemůžu plavat, tak se rychle otočím a jdu zpátky, než se tu utopím - přelezu plot a pak to říkám tátovi - ty jsi byla na kraji města? - kolem vrátnice jen tak projedu - zapomenu si vzít lístek - ten voják za mnou běží a nevěřícně kroutí hlavou - vrazí mi ten lístek - omluvím se, jedu dál - jsme ve třídě a jdeme všichni k zubaři - nevěděla jsem o tom a zrovna jsem se najedla a nemám si jak vyčistit zuby - sakra - začnu bejt nervózní a pak na to zapomenu - je tu jedna učitelka, musí někam odejít a nemá peníze - začne se všech kolem ptát - kolik budeš asi potřebovat? - dvacetčtyři - dvacetčtyři - vyndám pár bankovek z kapsy - dám ji tři - někdo další jí taky něco dá - chci jí dát ještě něco - mám dvacku, pak pětset, ale to jsou arabské peníze - dalších pětset, ale to jsou norské peníze - divím se, kde jsem k nim přišla - dalších pětset ze skotska - divím se ještě víc - skotsko má své peníze? - pak najdu pět a taky jí to dám - pak uvidím něco zajímavýho, tak sáhnu po foťáku a vyfotím to, pak jsou tu davy lidí a pak na mě asi příjde řada

Bedna šampáňa

2006-07-20T21:58:00.000-04:00

Jdu cestou do Kvasin - cestou potkám Tulinu - neviděla jsem ji snad sto let - kdysi jsme se na táboře vsadily, že když do čtyřicítky myslím, nebudu vlastnit Porsche, dlužím jí bednu šampaňskýho - nevím ale, co dluží ona mě, pokud se to vyplní? - rozzářeně ji tedy zdravím, když jí potkám - buď neodpoví, nebo jen něco prohodí - naprdnu se a řeknu jí, že se sakra přece známe, dlouho jsme se neviděly, tak jí zdravím a že může snad alespoň pozdravit - jo to jo - víš tu vůbec, jak je to těžký? - jak je těžký být pryč a jezdit jsem a nepatřit ani tam, ani sem? - ani do Anglie, ani do Ameriky, ani do Německa - nikam, kde člověk je - není to prostě lehký - jo, to ne - hrnou se mi do očí slzy a pusa se mi krabatí jak krepák - melu to pořád dokola, jdou před náma nějaký lidi - otáčej se a zdá se, že se mnou soucítěj - dojdu pak ke křižovatce u automobilky a přijede autobus, tak do něj naskočím - mám pár tašek a kolo a je to k dědovi takovej kousek, tak se pak divím sama sobě - mohla jsem to přece dojít, nebo dojet na tom kole - zdá se mi totiž, že těch pár set metrů jedeme strašnou věčnost, pak dojedem k dědovi a autobus vjede přímo před dveře, vsouká se do branky a zastaví čelem přímo u dveří, jako chleba namazaný medem zastaví před ústy a čeká, až se otevřou - vyběhne Vendulka a Eliška a zdraví mě a objímají - jdu dozadu pro zavazadla - mám toho nějak moc - jednu igelitku a druhou - pak najdu deku, která je taky moje a kterou jsem si myslela, že už dávno nemám - obrázek, pak další - papíry, sešity - mám plné ruce - dávám to holkám, aby to odnesly, jdu dopředu poděkovat řidiči a tomu, co mi pomohl se zavazadly - říká, že jsem se změnila - dívám se na něj a vidím někoho, koho znám - někdo ze školy? - u řidiče pak sedí pan Pilc a paní Pilcová - moc všem děkuju - poznávám pak Aleše a říkám, že jsme se změnili všichni - všichni vypadáme starší všimnu si, ale nahlas to neřeknu - pak si s tou hromadou věcí v náruči uvědomím, že tohle bych opravdu na kole nezvládla, ani těch pár set metrů - lezla jsem z toho autobusu snad sto let - vejdu a vidím, jak u stolu sedí děda - je tu Hanka i teta - myslím, že zrovna jedí - holky zas někde pobýhají - odložím si věci a zdá se, že jsem unavená - sednu si a dívám se kolem - tady maj pokojí holky, tady je kuchyň a stůl - děda sedí naproti mě - má světlé tričko s límečkem - má docela vážnej výraz, říká, že jsou tu tři body, který by chtěl se mnou probrat - že o všem přemýšlel, chce mi to vysvětlit a slyšet na každou věc můj názor - aha, přikyvuji a poslouchám a přitom mě něco vyruší - na chvíli odejdu a pak na náš rozhovor zapomenu - po chvíli mám takovej divnej pocit - ohlédnu se a děda pořád sedí u stolu s nedokončenou myšlenkou - dědo, promiň, musela jsem se někde zapomenout - to nic a mluví dál, jakoby nic, přesně tam, kde přestal -- jsem doma sama zdá se, nejsem teď u dědy - příjde opravář na televizi - oháklej v černým obleku vypadá moc nóbl - vždyť ta televize jde - jo, ale to je asi dobrým signálem, neznamená, že to tak bude pořád - šťourá se v tom - kde je ovladač? - najdu ho na stole - jdu vedle do svýho pokoje a nechám ho se v tom šťourat dál - sednu si ke stolu, je čelem k oknu - koukám ven - fouká vítr a skrz pootevřené okno zachytím na poslední chvíli kousek papíru, který chce odlítnout - raději okno zavřu - opět se zadívám ven a uvidím dole na nádvoří černého psa - čmuchá kolem a pak - na zemi uvidím ležet blok, který mi musel vylítnout z pokoje - ten černej pes jde k němu a vezme ho do tlamy, potom to pustí myslím a já přemýšlím, jak to jen udělat a dojít si pro něj

Nějaký kouzlo

2006-07-15T01:09:00.000-04:00

Jedeme v autobusu - je tu Lukáš a Míla a táta řídí - máme celý autobus pro sebe - přebíhám zezadu dopředu a vůbec se všude promenáduju - jsou tu hory a lesy a najednou jsme v nějaký chodbě - je tu ostrý světlo - a jde proti nám pár postav v pláštích - nemám z toho příjemný pocit - všechny nás polapí - mám pocit, že nás chtějí zkoumat, řezat a experimentovat s námi - vidím, jak připoutávají tátu na lehátko - vpíchnou mu do ramene velkej kovovej špalek - já jsem v jiný místnosti, jsem taky připoutána a taky mi museli něco píchnout, protože se mi motá hlava - chvíli jen tak ležím a přemýšlím nad tím, co se bude dít - civím do stropu, do světla - vše je v takovým modro-bílým odstínu - sednu si a spustím nohy z lehátka dolů - pořád se mi motá hlava, asi jsem přece jen nebyla připoutána a v ruce mám stříkačku - koukám na svou ruku a přemýšlím, jestli si mám vpíchnout ten zbytek - nevím ani co to je, jen vím, že mi pak bude všechno jedno - kouknu se ke dveřím - jsou pootevřené, je tam vidět světlo a slyšet hlasy - divím se, že si mě nikdo nevšímá a k ohromnému překvapení si všimnu v místnosti dalších dveří - jsou zavřené - vstanu a malátně se k nim došourám - myslím, že nemají kliku, tak vezmu prsty za hranu a zaberu - jdou otevřít - náhle vystřízlivým - nemohu tomu uvěřit! - chvíli zaváhám, nevím, jestli se nevrátit a nezachránit ostatní - ale jak? - jsou v přesile, budu ráda, když se zachráním sama - vejdu a jsem teď v malé místnosti - zavřu za sebou potichu ty dveře - buší mi srdce, nemůžu tomu pořád uvěřit - nikdo si ještě nevšiml toho, že tam nejsem - je to tu spíš jak větší skříň, opravdu malý prostor a jsou tu čtvery dveře - dlouho nad tím nepřemýšlím a jedny otevřu - vejdu - další místnost s dalšími několikery dveřmi - zas nějaké vyberu a zas vejdu - opakuje se to asi ještě dvakrát - pak je tu chodba a poslední dveře - zatlačím do nich - jsem venku - oslnivá zář mi vypálí v mžiku oči - jsem někde venku, někde na ulici a najednou je noc - jen pár světel někde v dáli - přemýšlím nad ostatními a oni jsou najednou tu a zas všichni prcháme - vznášíme se ve vzduchu - radíme se kudy kam - za námi slyšíme hlasy pronásledovatelů - někoho dopadnou - musíme jít, dělej pospěš - je to útěk o život, není čas na ohlížení se - musíme se zachránit samy! - utíkej! - letíme vzduchem - přeskakujem přes střechy domů a koruny stromů - lehce, rychle a ladně jak v nějakým filmu - zase jsme ale dohnáni - jsme obklíčeni a tentokrát není úniku - zamyslím se a příjdu na to - když se budeme urputně soustředit, staneme se neviditelní - zkusím to a ono to funguje - řeknu to ostatním - všichni rázem zmizíme - jsme neviditelní - vyzráli jsme nad nimi - jen pod námi vržou parkety a občas o nás zavadí - nebo někdo kýchne, nebo se zasměje - nemůžou nás polapit a mě to všechno připadá, jako nějaký kouzlo a modlím se, aby dlouho vydrželo!

Němá sestřenice

2006-07-11T09:29:00.000-04:00

Lezu po stráni, teda do kopce - nikde se nešplhám, prostě jdu - uslyším sirény - vlezu někomu do zahrady, myslím, že hledají mě - jsou tu stromy, dřevěná budka, stará paní, která hrabe seno, nebo listí - chci jí nenápadně prosmyknout za zády, přelíst v rohu plot a zmizet, jenže si mě všimne - strne a chvíli kouká - naznačím mimikou, ať je zticha - mezitím mě uvidí druhá babča, který jsem si předtím nevšimla - teď koukaj obě - prosím je, aby byly zticha - škemrám - není jim jasný, co tu chci - spojí si mojí přítomnost s tou houkačnou? - náhle se do zahrady nakloní chlápek v uniformě - evidentně má něco s tou houkačkou společnýho on - prý, co jsme zač? - tohle je naše sestřenice, je němá - náhle opravdu oněmním - jako by mě to, co řeknu mohlo něčím prozradit - mlčíme - odejde a já si oddychnu - poděkuju a chci zdrhnout - vtom příjde nějaká sousedka - diví se, kdo jsem a co tu chci - je to němá sestřenice? - odkdy máte němou sestřenici - objeví se tu víc lidí a všem je divný, co tu chci - nevím, jak se vypařit - najednou se objeví ve dveřích Martina - sakra, řeknu si - ta mě zná, ta mě prozradí - snažím se jí naznačit, aby dělala, že mě nezná - ať mě nezdraví - v tom je ten člověk v uniformě zpátky - chce po všech doklady a místo bydliště - mám takovej dojem, že mě sebral - jsem totiž se skupinou lidí někdě uzavřená - pořád nás někde ženou, něco přikazují, berou nám brýle a pak nám je vracejí - možná je to vězení, ale nevím proč tu jsme a co jsme zač?

Zákusky

2006-07-04T20:09:00.000-04:00

Jdu kolem čajovny - je asi ráno - Tony zrovna vyndává pár stolů a židle - nesu taky židli - kam prý jdu? - vracím ji - jdu do starýho bytu, kde už dávno nebydlím - vlezu do výtahu, zdá se být jiný, než dříve - zmáčknu dvojku (i když jsme ve dvojce nebydleli) - a jak jedu nahoru, prostor ve výtahu se zmenšuje a zmenšuje - když výtah zastaví, otevřou se místo dveří dvířka - malá dvířka a já se nima soukám ven - jsem v chodbě, ale vůbec to tu nepoznávám - přesto jdu směrem ke starým dveřím - nahlédnu dovnitř - ne, to opravdu není náš starý byt - není mu ani trošičku podobný - je mi to tu celé nějaké divné - musím to nějak obejít, říkám si - dostat se na druhou stranu - tak jdu, ale asi jsem někde nechala boty, protože jsem najednou bosa - přebehnu přes cestu a vlezu do dalšího vchodu, který najdu - procházím chodbou - nějaká paní tu prodává zákusky - koupím si dva - čokoládovou bramboru a větrník - zabalí to nedbale, že to hned sním, povídám - ale nakonec je přece jen zapomenu asi sníst - a musela jsem zapomenout i tu židli, protože žádnou nemám - jsou tu cedule a nápisy a ukazují přesne tam, kam potřebuju - jdu za nimi asi jako za nápisy na letišti - z jedné haly do druhé - potkávám lidé - stojí tu jako v kancelářích - nakonec dojdu tam, kam jsem chtěla, ale myslím, že jsem zapomněla, co tu chci

Přístav

2006-07-04T20:01:00.000-04:00

Vedu si kolo - je to zeleno-modrý Bianchi - ne zrovna má nejoblíbenější barva, ale nebylo drahý - je se mnou J. Janovec a to teda nevím proč - nesnesu ho a deset let jsme se neviděli - vede taky kolo - je stříbrný a bylo určitě dražší - nejdříve ty kola necháme v chodbě, pak o ně začnu mít strach a vracíme se pro ně - hledáme cestu do přístavu - vím, že tu někde musí být, jsem si tím prakticky jista - jen to okolí mě mate - je tu polní cesta, tráva, louky a v dáli snad i lesy, což je mi překvapením - někoho potkáme, zeptáme se ho na cestu a že musíme jet kolem - tamtudy - ukáže po cestě dolů - tak tam jedem a pak je tam nějaká brána a zaparkovaná auta a musíme být asi blízko, ale nevidím ani vodu, ani žádné lodě

Podivná známka

2006-06-30T11:52:00.000-04:00

Chodíme po nějakým bytě - je to úplně nahoře, že prý je to druhá nejvyšší budova - tomu se mi nechce věřit, každopádně výhled je odsud krásný - zpočátku se mi tu moc nelíbí - je to staré a opráskané - procházím to tu bez zájmu - Mílovi se to asi líbí víc - jedu se projet - nesu si kolo na rameni, snesu ho ze schodů - výjdu ven, je tu stráň a pak silnice - naskočím a peláším - ulice je rušná, se spoustou lidí a aut - pak se do bytu vracíme - je tu mnohem víc lidí a není mi docela jasný, co tu všichni dělají - najednou se mi tu strašně líbí - malá zákoutí - prostorné místnosti - pracovna, knihovna - velké stropy - odhalená cihla - jsem nadšena! - v knihovně najdu starý psací stroj, zeptám se někoho, zda-li si ho někdo vyzvedne - potají doufám, že by se tu mohl zapomenout - líbí se mi - stejně tak krabička pastelek, kterou také nalézám - na stěně je zajímavá koláž vyřezaná do dřeva - složeno ze čtyř částí je tu vyobrazena zvláštně vypadající ryba - sáhnu po knize - začnu listovat - nacházím záznam, který mne zaujal - chvíli na to civím, jak je to možné? - čtu - Semechnice 139, nějaký záznam z dávné doby - razítko a nalepená známka - přivolám ostatní a vysvětluju jim - tohle je dům, který koupila nedávno moje mamka - je neuvěřitelné, že je tu o něm zmíňka - nikoho to ale nezaujme tak, jako mě!

Studená voda

2006-06-23T16:04:00.000-04:00

Vycházím z parku - je zvláštní světlo - jako světlá noc nebo brzo ráno - míjím dvě postavy - za jednou se otočím v domnění, že ji poznávám - jo, je to někdo známý - pozdravím a všimnu si, že ta druhá postava je Jon - také se ohlédne - má hnědou staromódní čapku a vede Mabel, čemuž se v duchu podivím - pozdravím ho, ale je už dost daleko ode mne, tak ten pozdrav skoro musím zakřičet - divně se ušklíbne a neřekne myslím nic - po chvíli usekne, co prý chci? - nic, odseknu zpátky - jak se máš? zeptám se upřímně - neodpoví, s opovržením mě zkoukne a jde dál - chvíli se za ním dívám - sednu si na obrubník a vytahuju si něco z boty - pak potkám Martinu a Olinu, Evu a Petru - nesem si víno a kafe a někam jdem - stále se ohlížím, jestli ještě nezahlédnu Jona a Mabel - jdem do kopce, kolem jsou stromy a zelená tráva - vlezeme do chatky, myslím, že začlo pršet - čteme a opravujeme nějaký eseje - různě debatíme - chci si vlíst do vany, tak jdu do koupelny - voda v ní je už napuštěná - je v ní pár kousků oblečení - prádlo a ponožky myslím - vyndám to - voda je studená - chci to vypustit a natočit si vodu teplou - u kohoutku ale stojí Míla a vodu připouští - říkám mu, že to takhle nechci

Žluté slunce

2006-04-28T11:21:00.000-04:00

Pláže - písek, slunce - procházím se, teda vím, že někam jdu - kličkuji mezi cestičkami a keři - jede mi loď, myslím, že říkali v jedenáct u mostu, nevím přesně, kde ten most je - najdu podlouhlé stavení - dojdu na jeho konec a tam u okna je pult a pár vestavěných skříněk - najdu tu nejvyšší, je u ní dokonce zámek a v něm klíče - to se hodí, přendám si pár věci z velkého batohu do malého - balím se na tu loď - trika, kraťasy, spodní prádlo, brýle, rifle - rovnám to do batohu, zbytek i se spacákem naláduju do tý skřiňky, zamknu to a přemýšlím, jestli to tu bude ty dva týdny, co budu pryč v bezpečí - vejde se to sem tak akorát - někdo vejde a projde kolem mě a je to nějaká holka a nějaký kluk - pozdravím je - klidně se mi sem může někdo vloupat - pak přijde nějakej hlídač a že si to tady prý nemůžu nechat - podivím se a řeknu mu, že to ale nemám kam dát, že to je jediné co mám a že jedu pryč a že si to za dva týdny vyzvednu - prohlídne si mě, možná mě tak trochu polituje - tak dobrá - nechte si to tu, já to sem občas příjdu pohlídat - děkuju, mockrát vám děkuju - vyběhnu tedy s batohem k tomu mostu, kde má být ta loď - jenže mám takovej dojem, že jsem pozdě, že už je dávno po jedenáctý, ale hodinky nemám - spěchám po pláži - je tu písek a moře a snad je to oceán a je krásně a svítí žluté slunce

Autobusová zastávka

2006-04-21T22:26:00.000-04:00

Jdu městem - je noc - myslím, že je to Rychnov - procházím uličkami - sem tam někoho potkám - jdu do kopečka, jsem na úrovni střech a na jedný tý střeše sedí kluk s houslema - sedí tam, dívá se před sebe - zastavím a chvíli ho pozoruju, ani se nehne - pak konečně něco řeknu - bude tu představení, počkej - dívá se na okno nedaleko před sebou - je tam rozsvíceno, zakryto záclonou - čekám - mezitím příjde nějaká holka - ta nemá nástroj žádnej - za chvíli se záclona rozhrne - stojí tam chlápek a oznamuje - dnes bude to a to představení - myslím, že na něco taky hraje - spustí a ta holka si dělá poznámky - taky začnu něco psát - mám před sebou počítač, ale nejsem si jistá, kde se tu vzal - pak jsem u Niki a příjde Karina - pozdravíme se - dá děckám večeři a posadí je ke stolu - my na ně koukáme ze shora ze schodů - chci jít dolů a sedět u stolu chvíli s nimi - dlouho jsem je neviděla, ale asi by se nenajedly - říkám Niki a Karině, co se mi stalo s tím houslistou - pak sedím venku a jím nějakou kaši - uvidím skvělej záběr, řeknu Niki, ať mi to vyfotí - postaví se za mě - dávám si zrovna sousto do pusy - za mnou je Ruth, pro něco se ohýbá - otočím se k Niki, že je to dobrej záběr - usmívá se - fotíš? - jo, stále se směje - jdu se projít - je zase noc - ulice - jede autobus - nějaká nová výstavba a nový byty - do některých je vidět - jsou fakt pěkný - palmy - Florida - přemýšlím, jestli tady teda chci bydlet - nevím? - ulice jsou všude stejný - autobusový zastávky jak by smet - proč bych tak asi chtěla bydlet naproti autobusový zastávky - fouká vítr - je moc hezky

červený Kalhoty

2006-04-21T22:00:00.000-04:00

Quina je na písku - v nějakém kruhu, vypadá to jako cirkus, ale není tu ten stan - hodí pořádnej bobek - vlastně to z ní leze pořád - taková kupa - to hovno je větší než ona - hodí takový kupy tři - zírám na to - jak je tohle možný? - jak se to do ní vůbec vešlo? - mamka jestli jí to prý pomůžu uklidit - přemýšlím jak asi - podám jí kelímek a krabičku - koukáme na sebe - nějak si poraď a ušklíbnu se - pár lidí leze po stromech - jsou jak opice - možná to jsou děcka a na opice si hrají - někoho to štve, jiní je ignorují - občas zlomí nějakou tu větev - pobaveně se na ně dívám - pak jdu dál do města - procházím ulicemi - jsou tu obchůdky, spousta lidí - potkám Lukáše - dám mu svůj telefon a on mi ho rozbije - co blbneš, otvírá se to tady - jdu dál a přemýšlím nad spoustou věcí - uvidím Mirku - je jiná - má jiný vlasy asi - má na sobě kalhoty, který jsem na ni nikdy neviděla - nevím, jestli je to smutný výraz - jde kolem - tak už mi najdi někoho jinýho, řekne - nestačím odpovědět - stejně nevím, co říct - někdo jí odvádí - jde pryč, ohlédne se - nechápu, jak to myslela - vypadala tak jinak, říkám si - jdu dál a zase o něčem přemýšlím

Chelsea

2006-04-11T09:20:00.000-04:00

Jsme nějaká skupinka - loudáme se někam nahoru - pak pár posledních schůdku - tady stojíme - tak tohle je nejvyšší místo v Chelsea říkám všem - stojím na schůdečku a krčím se, protože strop je tu malý - všichni se baví, přejdem to a jdem teď z kopce - najednou rána - výstřel - hned vedle mě - ohlédnu se - někdo tu stojí - stalo se to docela náhodou - pár vyděšených pohledů - ale ne - ale ne - sáhnu si za ucho - jak to, že jsem to dostala? - krev - začne se mi motat hlava - a zavírat oči - znova si tam sáhnu - vše kolem utichne - vidím jen ksichty kolem - přibližují se a ústa jim něco říkájí - neslyším - točím se - jsem někde jinde - přivírám oči - nechci usnout - nechci upadnout do bezvědomí, ale nechci tu na ně ani čučet - připlácnu se bezvládně ke stěně po pravý straně - nemůžu najednou stát a staju bezvládně na zem - přikrčím se - pořád tomu nemůžu uvěřit - je to jen škrábanec - motá se mi hlava

Jen učebnice

2006-04-10T19:06:00.000-04:00

Louka a les – kukuřičná pole a nás – asi pět – podél plotu se loudáme s klacky v ruce – jdem na nějakou prohlídku – kecáme o počasí a nějakých blbostech – ve škole je fronta u sprch – pár načinčanejch holek – zdravíme se – hodina ještě nezačala – teda jo, ale odcházím s ručníkem kolem pasu – nebo krku – nebo je to možná jenom mejdlo – nevím už – zamlženo a ta kráva se se mnou hádá – jenže jsem starší, tak si to nenechám líbit a cpu se do koutku s konvicí plnou vody – překlopím ji na sebe a umeju se – bolí mě celý tělo – ušla jsem snad půlku světa – kouknu se na mapu a přesvědčím se o tom, že je to pravda – jsou tam ještě moje stopy – nikomu to neukazuju – pořád mám v ruce ten klacek – hodím ho stranou a pak si všimnu, že to byl vlastně ručník, co jsem odhodila a že to v ruce vůbec není klacek, ale jen učebnice matiky anebo přirodopisu

Kočka a uklízečka

2006-04-09T21:00:00.000-04:00

Místnost – nejvíce podobná obýváku – spím – slyším nějaký kroky na schodech – přitom jsem doma sama – a to, že máme nějaký schodiště ani nevím – ve dveřích se objeví uklizečka s vykulenýma očima – stojí přímo naproti mě – měla zástěru a kbelík s hadrem – vyhodila mě z gauče – mám z ní strach – je hrozně nasupěná – kde se tu vůbec vzala – nikdy tu gauče nikdo neuklízel – ustupuji jí – jdu na jiný gauč, kde sedí M. – ty kočky mě hrozně otravují a škrábou – ukazuju mu jednu krvavou ránu na noze – mrchy jedny – pořádně mě do krve kously – jedna se do mě zase zakousla – beru ji za kožich a odtrhávám od sebe i s kusem růžovýho masa – budou řízky řve ta uklízečka – možná nám i vaří, řeknu si – ale dlouho nad tím nepřemýšlím – protože se mi ta kočka packou zahákla do svetru a při tom svižným odhozu, o který jsem se v bolestech pokusila – se ta kočka stáhla z kůže – sama od sebe – udělalo se mi zle – budu zvracet! – to je hrozné! – ještě u toho to stažené tělíčko ječelo, když sebou mrsklo o zeď – zbytek mi visel ze svetru – nevydržela jsem to a hodila pořádnou šavly! – ani jsem se nevzpamatovala – hned ke mě přiskočila uklizečka a šlehla mě hadrem – něco ječela – v cizím jazyce najednou – pořád to ze mě lítalo – do toho skřeky tý zatracený kočky – zápasila o svůj osmý život – nebo já nevím o kolikátý – možná už jí zbýval jen jeden a proto tak vyváděla – padla jsem vysílením na kolena a nemohla přestat blít – byla to hrozná spoušť

Líná duše

2006-04-06T13:01:00.000-04:00

Klec – mříže – sláma či seno – či něco stejně pichlavé – neteplé a nepohodlné – přesto se choulím do těch klacíků a snažím se spát – jediný útěk před doléhajícími křiky a bušením do mříží – ty se náhle otevřou a kdosi mě táhne ven – kamsi ven – trochu mi zhmoždili hlavu, když jsem se se mnou nemohli strefit do dveří – celou dobu jsem si myslela, že jsou dveře někde úplně jinde – něco na mě křičí a že mám prý poslouchat – nerozumím ale žádnému jinému slovu – je to jak cizí řeč – přetáhne mě bičem a hloupě na mě čumí – ale asi jen proto, že na něj hloupě čumím já – teď už i pěkně nasraně – nejdřív mi otluče hlavu a teď mu mám rozumět v cizým jazyce?! – spím na slámě, ale tupec nejsem – to si nenechám líbit a on se mi omlouvá – že prý mám ale línou duši a že mluví k ní – najednou vím o čem mluví a dávám mu za pravdu – línou duši, to opravdu mám – řekla mi to jednou sama – prostě se k tomu k mému překvapení přiznala – pak na mě padla únava a když jsem se probudila – otevřely se najednou dveře, který Jon nikdy neměl ve zvyku otvírat – a stál teď v nich a říkal něco v cizím jazyce, kterýmu jsem rozumněla a tak jsem řekla že jo – a vstala

Jakej výlet?

2006-03-29T12:28:00.000-05:00

Příjdeme s M. a E. do třídy pozdě - nikdo nechce vejít první - máme matiku - Pokornýho - kdo jde první, hašteříme se na chodbě - já teda ne - já taky ne - a kdo to řekne - já ne - já taky ne - nakonec vejde první Eva - procházíme uličkou a culíme se - nakonec to vypadne ze mě - my jsme se zdržely u paní učitelky třídní - zdržely?! - odsekne Pokornej - hodina není zdržení - sedáme si, on pořád něco breptá - vstanu a říkám, že mu seženem omluvenku, jestli chce - sedám si - on pořád něco mele a já sem tam něco odseknu - pojďte si k tabuli, vyzívá mě - sakra - prásknu sešitem o stůl a jdu k tabuli - debile, myslím si - máš autoritivní pozici, tak toho využiješ, viď - smažte to, ukáže na tabuli - tohle taky - vezmu houbu a pomalu to mažu - napíše přiklad - tady pište postup ukáže vpravo a prosím - sáhnu po křídě - čumím na to a vůbec nic mi to neříká - ale vůbec nic - ani to nevypadá povědomě - nevím, řeknu skoro hned - promiňte, ale nevím - někdo jinej jde k tabuli a vyřeší to za mě - když tak vysvětluje postup a píše čísla a závorky, uvědomím si, že ty slova ani neznám - že to všechno zní tak cize - stoupnu si doprava k umyvadlu a meju si ruce - pak přistoupím ke stolu - myslím, že mi napsal pětku - to je průser, tohle pololetí asi propadnu, možná se mi podaří napsat nějakou tu písemnku - sednu si - teď je tu Mihulová - taky proti mě něco má - sakra, to je den - pojedeš domů, vyhrožuje mi - jak to myslí? - jak můžu jet proboha domů? - divím se a ohlídnu se na Filipa - asi to tak nemyslí - zazpíváme si - skáču a mávám rukama - předvádím se a imituju ji - pak zas, že prý pojedu domů - nesmíš se na všechno dívat hned negativně, říkaj všichni kolem - Lenka se na mě taky směje - třeba pojedeš na výlet, co ty víš - hledej v tom něco pozitivního - třeba pojedeš na výlet

Asi polívka

2006-03-26T06:58:00.000-05:00

Chodím dokola po místnosti - balím si věci - vyndávám je z polic, přerovnávám - ze šňůry sundávám suché prádlo - trika a košile - pak zase u regálů - pár věcí vyhodím - jiné dám na kupičku a později sbalím do tašky - najdu kladivo a sekyru - držím je v ruce a dívám se na bráchu - chceš je? - hodí po mě odmítavý pohled - proč by chtěl rezatou sekyru - něco se vaří na plotně - ptám se Mirky na různé věci - Jana přihlíží - chce ji jen pro sebe - jdu sebrat další prádlo - muchlám to podpaží - mluvili spolu chvíli na telefonu a pak se tu J. objevila - myslela jsem, že bydlí v Brně, pomyslím si - jsem strašně unavená - lehnu si a M. si lehne vedle mě - a k M. si lehne Jana - zavírají se mi oči - chtěla bych usnout, ale nejde mi to - M. mě přikrývá dekou a přitom mluví na J. - po chvíli vstanu a jdu se podívat k plotně - nadzvednu pokličku - je to asi polívka - jdu zase k poličkám a přerovnám pár věcí - tohle si beru - tohle vyhodím - pak najdu pár štětců - chvíli je přebírám v ruce - pár si jich nechám, zbytek vyhodím - tuhle košili a tohle triko si taky neberu - dívám se na M. - J. mě asi nemá ráda - začnu balit o trochu rychleji - možná někam spěchám a určitě někam jedu, jen nevím kam - mám dvě tašky, říkám - chtěla jsem moc spát - 6:27 - ....zahradníčku děkuji za zavolání, jenom mě mrzí, že jsme se nerozloučily...jsi paličák...jsme přátelé, viď, že ano...tak dobrou noc a hezke sny ...M - Jsem paličák - jsem paličatě hloupá a sobecká - a kdybych mohla, vezmu to vše zpět - i to hezké a z toho hezkého udělala ještě hezčí věc, víš? - tak, jako jsi tenkrát brečela ty, teď brečím já a vím proč - a vím, proč si to zasloužím - prosím, odpusť mi - chtěla bych tě obejmout a políbit

Pořádně kolmá hora

2006-03-22T11:57:00.000-05:00

Lukáš s Mílou na mě zírají - říkám, že polezu na tu horu, co je naproti našemu baráku - jak že se jmenuje? - špičák? - všichni popřemýšlíme - loudím, aby šel M. se mnou - je mlha a myslím, že trochu prší - škoda, že nemám foťák, pomyslím - bude krásné vidět celý kraj zeshora - jdu nakonec sama - možná to byl soused Balous, který mi vnukl tu myšlenku - včera ho potkám a on říká, pojď, něco ti ukážu - stojíme u něj na zahradě - musíš se postavit sem - přelezem malej plot a stojíme na nějaký bedně - tady, povídá - tady odtud je na ni nejlepší výhled - chvíli jen civíme v obdivu - jo, je opravdu krásná - takže jdu nakonec sama - dorazím k lesu - slyším nějaký hlasy, ale to jsou jen ty lidi, co koupili tu chajdu na okraji - jdu po stezce - cestičkou - lesem nahoru - jdu dokonce sněhem, přesto si myslím, že není zima - dojdu k samotné hoře - je celá ledová - je pořádně strmá - potkám tu pár lidí, který znám od vidění, ale do řeči se nedáme - začnu se škrábat nahoru - je skoro kolmá - občas se podsmeknu - držím se pevně, ale nevím ani čeho - lezu nalepená tělem na zmrzlý sníh - dolezu na hřeben - je to jen hrana zdá - málem se přehoupnu dolů na druhou stranu - tak takhle to vypadá na hřebenu, řeknu si - trochu se mi zamotá hlava - ohlídnu se pod sebe - je to pořádnej sešup - ten kluk vedle mě se jen tak pustí a sjede to zpátky dolů - já chci jít ale ještě víš - stoupnu na hřeben a přelezu na pódium, které tu je - je tu dost lidí, zdá se - někteří blbnou ve sněhu a tak - na tom pódiu je židle a nějaký věci - je to tu zaprášený, zdá se - vlevo jsou nějaký dveře - potkám M. - kámošku ze třídy na střední škole - vlezu do těch dveří - jsem zvědavá, co tam je a M. mě tam zamkne - to je celá ona, pomyslím si - je tam prázdná chodba a najednou slyším rozčílený hlas - kdo je tam? - co tu děláte? - uslyším splachovat vodu - skřípot dveří a přicházející kroky -

Běh do přístavu

2006-03-21T17:50:00.000-05:00

Robert s nějakým děckem - jdu za nima - procházíme hotelem - chodbami - dveřmi - nesu si kytaru - začnu hrát a zpívat - s pusou dokořán nedbám ničeho kolem - pochoduju a vyzpěvuju si - vydávám krásné tóny - vyjedem někam výtahem - zas procházíme více chodbami - vejdeme do úzké, dlouhé místnosti - u zrcadel, které jsou podél je pár lidí - štěbetají, jsou všichni v černém - projdu dozadu a jdu na záchod - to děcko je najednou mimino, když vejdu zpět a Robert je pryč - strkám věci do batohu, někam se chystám - obviní mě, že dělám koks - ne, mám jen rýmu, řeknu ji s klidem - co blázníte - potahuji, ale mám opravdu jen rýmu - chtějí mě prohledat - to si snad děláte srandu, příjde mi to absurdní a odcházím - seběhnu schody a pak všemi těmi halami a chodbami a dveřmi probíhám zpět - je to nějaký závod - předbíhám spoustu lidí - škrábu se po strmé stráni - zachytávám se rostlinek, dřevěných špalíčků, hřebíčku a všeho kolem - vylezu vítězně nahoru - je tam kamenná lavička a nějaký strom myslím - vyběhnu pár schodů a shlížím pak dlouho dolů do přístavu - stojí tam loď a vím, že čeká na mě - seběhnu k ní - skočím na palubu v okamžiku, kdy se začíná vzdalovat od břehu - přelezu zábradlí a sedám si ke stolu k ostatním - vítám vás na mé lodi, řekne žena uprostřed - usmívá se a všichni kolem taky

Knedlíky

2006-03-17T11:11:00.000-05:00

Jsem v čajovně, ale nějak to tu nepoznávám - je to jen stánek, stojím tu s nějakými pomocníky - spousta zákazníků - vykřikují, co chtějí - vymýšlejí šílené kombinace, jako citrónová točka z černého čaje - něco takového vůbec nemáme, ale něco jim namíchám - tak další - dívám se do davu zvednutých paží - spoustu čajů ani nemáme, všímám si, ale nemá cenu objednávat nový - za pár dní zavíráme - přeběhnu z čajovny a strašně zmoknu - jdu do restauace - sedím u velkého stolu - tlačí se na mě jeden chlápek - posunu se a požádám ho, aby se na mě tak netlačil - ke stolu příjdou další lidé - odkládají si bundy a tašky na moje opěradlo - osočím se na ně - diví se, že se to přece takhle dělá? - prosím vás, dejte si to na tu židli tam - čekáme na servírku, když příjde, říkám, že jsme všichni zvlášť a já že mám vybráno - do toho mi někdo skočí do řeči - dlouho se dohadujem - nakonec mi přinese knedlíky - mám pocit, že jsem si je neobědnala, ale mám je ráda - na konci stolu vidím Martinu - vedle mě teď sedí Daniella - ďoubu se v tom a žvýkám - jak ti chutnaj ty krevety? - jaký krevety? - ty, co jsou v těch knedlíkách, říká D. - to jsou zeleninový knedlíky, odpovím - rejpnu do jednoho a vidím krevetu - sakra - krevety nemám ráda - začnu je vyďubovat, ale přestane mě to bavit - těch knedlíků je strašně moc - vstanu a jdu hledat servírku - měly to přece být zeleninový knedlíky - nakonec jí najdu - promiňte, ale musím si postěžovat - jdeme zpět k našemu stolu - ty knedlíky by měly být zeleninový, že ano? - ano - podívejte se, jsou tu krevety - promiňte - talíř odnáší - chci vrátit peníze a vypadnout - usrkávám limonádu - procházím se a čekám na ty peníze - dojdu k oknu a vyhlídnu ven - jsme dost vysoko - kousek pod námi je další střecha a pak dlouho, dlouho nic - jsme dost vysoko

Hnědý boty v hnědých botách

2006-03-16T10:54:00.000-05:00

Myslím, že jsem potkala J. - chtělo se mi brečet - hrdlo se sevřelo - omlouvám se - moc věcí jsem udělala špatně - (i am so sorry - i have done so many things wrong - i miss you so much) - strašně mi chybíš - klopýtám o vzlyky - možná mě objal, možná jen řekl něco hezkého zpátky - pak sedím před tím přístrojem co cupuje papíry - je to asi rozbitý - hledám olejničku - v botníku s botama nenajdu svý boty - mám dvoje - jedny menší, který oblíkám do těch větších - najednou zmizely - jsem bosa - vidím stromy a nějakou louku - procházím se a mrzí mě, že nemám boty - potkám M. - taky ho to mrzí - sednem si a pijeme čaj - kdybych měl stejnou velikost jako ty, dal bych ti moje boty - moc mě to mrzí, že jsi ztratila boty - moc mě to neuklidňuje - chci vzít boty někomu jinýmu, ale to nakonec neudělám - ten čaj je fakt dobrej

Okousaný zákusky

2006-03-09T15:26:00.000-05:00

Jdu do starýho bytu - vlastně už tu dávno nebydlím, ale zapomněla jsem si v lednici zákusky a dostala na ně chuť - novej spolubydlící je prý nějakej voják - před vchodem ho zahlídnu - zrovna vešel a tak si to rozmyslím a jdu pryč - jenže on za mnou volá - jdu dál - v jedný místnosti je asi pět lidí - divím se tomu - bydlí tu snad všichni? - jeden z nich se na mě osočí, jestli jsem prý něco zapomněla - nelíbí se mi jeho tón - jdu do koupelny - potřebuju hrozně na záchod - dveře nejdou zamknout, tak je jenom přivřu - vejde nějakej kluk - zrovna si natahuju rifle - zkoukne mě a že prý je to kus - vidím se v zrcadle a musím s ním souhlasit - vypadám dobře - chvíli si povídáme - cestou do kuchyně zahlídnu pár dalších lidí v obýváku - je tu fakt narváno a přitom všude místa dost - otevřu ledničku a vidím talířek s oďoubanými zákusky - měla jsem na ně takovou chuť - no nic a jdu pryč - vezmu si sebou telefon, protože potřebuju někam volat - jsem pak venku a uvědomím si, že je sice bezdrátovej, ale pokud jsem daleko od přístroje, stejně se nikam nedovolám

Modrej župan

2006-03-04T19:53:00.000-05:00

Plavu - teda, vozím se na ponorce a zdá se, že se se mnou potápí - tak plavu po svejch - moře je veliký a úplně černý - možná je to oceán a možná je noc - venku svítí měsíc, ale nevidím ho - zdá se být tma - všude kolem - možná je jen všechno černý - trochu mi to nahání strach - ta hloubka a ta tma - plavu dál a nemyslím na to - doplavu domů - jsem zabalená v ručníku, otevřu branku - hýbne se záclona - oběhnu dům - přes skleněné dveře vzádu uvidím tátu v modrém županu zamykat - schovám se za seník - asi se schovávám jen pro legraci - zdá se, že něco zahlédl, znovu otevírá a jde se podívat - oběhnu skleník a skrčím se u angreštu - když je za rohem, přeběhnu zahradu a zalezu za barák - uvidí mě, zdá se - vylezu a říkám, že to jsem já - oba se divíme, co se tu děje

černá Promítací pec

2006-03-03T11:07:00.000-05:00

Jedu s Hankou na kole, ale máme jen jedno kolo - možná sedím na nosiči - jedem kolem kamenné zídky - uvidím na stráni za zdí obrovskou houbu - zastavíme - je to obrovskej poddoubák, o kus dál obrovská jedle - vrátíme se pro ni - lezu po tý zdi a chci houbu utrhnout - bude asi zkažená, nebo přeschlá, bavíme se - když tam dolezu a držím houbu v ruce, rozhlídnu se - je tu hřbitov a nějakej chlap na mě dost divně kouká - narvem tu houbu do tašky a jedem dál - tentokrát šlapu já - navrhla jsem, aby jsme se vyměnily - nasedám a nejsem si jistá, jak to udělat, aby jsme se vešly - H. si sedne na půl sedadla a na tu druhou se vejdu já - tak šlapu - jedu do pořádnýho kopce - musím se postavit a pořádně zabrat - držím se u kraje, ale chodí tu lidi - volám na ně pozór! - pozór jedu - do toho šlapu a příjde mi to legrační - pozór z cesty! - šlapu o sto šest - chci vyjet co nejvýš do toho kopce - zvonek drnčí - lidi, pozór, jeduuu! - už skoro nahoře ale seskočím, už se nedalo ani šlápnout - jsem teď s Niki a stojíme před obrovskými vraty - vejdeme - motá se tu vpředu chlápek v saku, s nemožně modrou košilí a kravatou, která mu nesedí - N. ho zná, pozdraví se - není tu evidentně poprvé - vytáhne šekovou knížku a začne něco vypisovat a přitom se na něho culí - a on se zas culí na mě - někdo jinej chce mezitím projít - prohoděj pár slov s tím nemožným chlápkem a ten je nakonec odežene pryč - začínám být zvědavá, co je za těmi dveřmi, když tam jen tak někoho nepustí - N. mu podá vypsanej šek - poděkuje a pustí nás dál - chodba je prázdná, zdá se, že jsme mezi posledními a všichni už odešli - je honosně zdobená drahým kovem a ornamenty - vypadá to tu moc velebně a krásně - po stranách jsou dveře do komnat - vejdeme a před námi je jakýsi stroj - vypadá to jak velká pec - je to obrovské - černé, se spoustou dvířek a páček - N. pootevře dvířka nahoře a jedny dole a ať se dívám - začne se promítat jakýsi film - pak jsem před školou a sedím v autě - přemýšlím - pak vylezu a jdu dovnitř - je tu spousta lidí, vejdu do učebny a dívám se, jak lidé malují a kreslí - zahlídnu jednoho učitele, kterýho znám - Joe K. a podivím se, co tu dělá - jdu potom chodbou a myslím, že se vracím zpátky do auta - v tu si všimnu, že mě někdo fotí! - nějaká holka mě drze fotí - rozčílím se a ať přestane - jenže ona neposlechne a pořád se kolem mě motá - škodolibě se ušklebuje a práská jednu fotku za druhou - naštvu se a foťák jí seberu - vezmu ho a jdu dál - jde za mnou - je to docela slušná mašina - Cannon myslím - jedu po schodech dolů a ona za mnou - ani nekřičí a nenadává - jen jede v tichosti za mnou - potom se otočím a vrátím jí ho a jdu pryč

9:36

2006-02-26T14:31:00.000-05:00

Hlídám zas děcka - jen tak, protože se mi chtělo - říkám jim, ať si někam vyrazí - Adam je tentokrát hodnej - Ellis vyhrabe někde kreditku a někam volá - pak příjde na večeři pár známejch - K., J. - lidi, co jsem s nimi dřív hrála tenis - sundávám jim kabáty - děcka už asi spí, nevím - je nás tu najednou docela dost - lidi ze základky - M., D., H. - spoustu lidí, který ani neznám - procházím davy - slíbila jsem jim odvoz - seženu jich dost na to, aby se zaplnilo auto - vidím třídní učitelku Hrubou - odvezu vás - jedu na Černíkovice - né, to né - jedu stejně na dvakrát - tak to jo - dobrá, za pět minut odjíždíme - procházím chodbou ven, když mě někdo tahá za rukáv a dává mi do ruky červenou fixu, že musím vyplnit ten nápis na dveřích - kterej? divím se - prý je to šatna, ale jsou tam čaje - na dřevěnejch dveřích je vyryto - PILKME E NEI - nebo tak nějak - vyplním to, dám fixu zpátky a zase běžím pryč - jdu pro auto a hlásím, že budu za pět minut zpátky - kouknu na hodinky - jsou tři deset - nebo 3: 12 - jdu nahoru k panelákům - slyším štěkat psa a uvědomím si, že je to Barley a že ho musím vyvenčit - byl chudák celej den zavřenej - vletím rychle do vchodu - výtah zrovna jede dolů - zmáčknu to - a výtah se na půli zastaví - sakra, je rozbitej? - zmáčknu to znova o on zas vyjede někam nahoru - kašlu na to a běžím do schodů - potkám na chodbě pár lidí - baví se - proletím kolem nich - hrozně spěchám - jsem najednou v šestce a přitom potřebuju do trojky - už zase, pomyslím si - a seběhnu to dolů do trojky - vstala jsem v 6:26 - byla zima, jdu ze záchodu - znova se zachumlám - pak je 9:36 - napiju se čaje - pustím si zprávy a znova usnu - 11:39

Modrý svetr a těsná košile

2006-02-21T19:37:00.000-05:00

Stojím na kurtě - mám na sobě košily, která mi je těsná - je upnutá přeskou - snažím se to uvolnit a mezitím sbírám míčky - dám si pár podání - pak jdu a zas míčky posbírám - jsem tu sama - jen pár oplocených kurtů a zeď na plácání - jdu potom branou k tý zdi a posbírám i tam pár míčků - někdo tu hraje - ať prý mu neberu ty jeho míčky - pošťuchuju je raketou a shromažďuju na hromádku - stojím u základní čáry - sbírám je jeden po druhém a podávám - někdo mi hodí jeden míč přes plot - jsou to dva malý kluci - dík - nemůžem si půjčit rakety? - vím, že tady rakety na půjčení nejsou - odcházejí a že možná příště - znovu si dám pár podání - najednou se tu vyloupne Mihulová a Pokornej - sedí na matraci - P. čte knížku v polštině - říká Mihulový Magie - ale nevím proč, když se tak nejmenuje - ptá se jí, jestli je vždycky po 'm' měkké 'i' - jako třeba ve slově 'mír' - ne, vždycky ne - vezme tužku a naškrábe pár slov - v sobotu je ta velká písemka, otočí se M. na mě - tuhle sobotu, divím se? - už? - známky se sice uzavřou až v pondělí, ale zkouška je v sobotu - vstanu a jdu zase zkoušet podání - vidím najednou, že jsem skoro nahá a že mám na prsou ošklivé červené fleky a oni mi ani nic neřekli - začnu se stydět, ale najednou uvidím přicházet babičku - má šedé kalhoty a černý rolák - moc jí to sluší - divím se, co tu dělá? - není mi dobře, odpoví - sedne si na kraj lavičky a ta se začne převracet - přidržím jí a chci ji posunout, jenže si znova sedne a lavička se znova převrací - přidržím jí opět a že si musí sednout víc k prostředku - není mi dobře - odvezeš mě do nemocnice? - M. a P. se nabídnou, že jedou stejným směrem - já stejně nemám auto, pomyslím si - pak vidím M. - i když vypadá ve skutečnosti jinak - sedí s babičkou u stolu v nějakým bistru - sedí mlčky - babička má před sebou prázdnou plastovou láhev a tácek s něčím nedojezeným - M. vstane a jde to zaplatit - babička sedí a ani se nepohne - celou dlouhou chvíli - všimnu si, že veškerý personál má na sobě ty modré svetry, jako měla babička - ten u pokladny má ustřižené rukávy - jiný ohrnutý límec - ale je to všechno ten samý modrý svetr

Děda

2006-02-21T19:33:00.001-05:00

První školní den - chystám se s Katkou - jdem spolu - teta nám mává - zdá se, že budu trochu pozdě - je už půla - zapomněla jsem si telefon - ne - viděla jsem, jak si ho dáváš do tašky - ty si nebereš svetr? - není tam zima - ale možná bude - hrabu se v kupičce svetrů - beru ten šedivý - ne, nakonec ten hnědý - pak příjde Luky, ať se tam od nich nechám odvýst - jestli mě tam chtějí, ať si pro mě přijedou - dá mi nějakej papír - strčím ho do tašky - je tu ta stará paní, co s námi bydlí - je trochu pomatená - má šedivý vlasy - brýle - shrbená záda - nosí hůl a občas mě s ní praští - v tu si vzpomenu, že ji odněkud moc dobře znám - byla tu snad minule, nebo se mi o ní zdálo? - zajde do svýho pokoje a vychází jen jednou denně - hezky se ustrojí - a pak se asi celý den odstrojuje - nevím - sedíme s Milou v autě - dívám se přes okno na dědův dům - dědovi to sluší, říká M. - jo, vidím ho - sluší - na někoho čeká - přijedeme blíž a přesto, že M. léta neviděl - nesejde k nám a ani M. nevyleze z auta, aby ho pozdravil - jsou jako dva cizí lidé, kteří cizími chtějí zůstat - kam to ten děda jde? - nevím - má ty světlé kalhoty - moc mu to sluší

Kniha

2006-02-19T22:54:00.000-05:00

Sedím s J. na gauči - má vedle sebe dítě - hraje si s ním - remcá a zpívá - strašná sranda - strašně se divím, nikdy dítě nechtěla - vypadá šťastně - tra la la - tra la la - podívej se na ty malé ručičky - tak roztomilé - tra la la - tra la la - lezeme do autobusu - sedám si na předposlední sedadlo - dozadu si sednou dva malý kluci - nalepí se na sklo - nevím ani, kam jedeme - autobus se plní - jsem plnna očekávání - přijedeme k domu - asi tři patra - nějakej obchod - něco nakupujeme - jsme rozděleni - jedni jsou proti těm druhejm - možná je to hra - je tu obrovskej regál - nahoře jsou velké knihy - paní je podává těm druhejm - ta poslední kniha je strašně důležitá - chňapnu po ní první - stojím tam nahoře na žebříku - chňap - mám ji - mám ji jako první, až se z toho trochu zakymácím - jednou rukou se přidržuji - druhou ji držím - je trochu zaprášená a snažím se v ní listovat - chci vědět, proč je tak důležitá - je plná znaků - vypadá to jako ruština - spousty čísel - diagramy - vůbec tomu nerozumím - tohle je ta nejdůležitejší kniha z těch tří - vrátím jí zpátky na místo, ale mezitím spadne dolů ta obrovská tabule skla, která ty knihy zakrývala - sakra - rána a pak nastane ticho - všichni se dívají - nikdo ani necekne - slezu a vidím, že se trochu olámaly rohy - kde je izolepa - najdu ji opodál na zemi - začnu to skládat, jak skládačku - chybí tomu víc kousků, než se zdá - je to různě popraskané - trochu se stydím - proč to sakra muselo spadnout? - někdo se se mnou baví u pokladny - ukazuje na někoho a že nám to prý bude dodávat pod podmínkou, že bude mít od nás stravu - samozřejmě ne soboty a neděle - musí nás přece slyšet, že se o něm bavíme? - v druhém patře je nějaká schůze - někdo mě prý shání - nebo jen shání někoho, koho znám - všichni vejdou - jsem nahá - on taky - stojí tam uprostřed místnosti a přitom jsme spolu nic neměli - hrdej na svýho postavenýho ptáka - chcem jen minutu na převlečení - je tma - stojím někde venku za dřevěným plotem - oblečení mám v ruce - chci si ty kalhoty, co mám na sobě sundat a navlíct si džíny a bundu - někdo přichází - vidím to škvírkami v plotě - v dáli je rozsvícená lampa - vidím jen siluetu - nevím, kdo to je - spěchám - mluví ke mě - schání někoho jiného - deru na sebe ty věci - moment, počkejte - přijďte později - zpátky v obchodě je nějaká debata - a spousta lidí - to se pořád rozebírá to spadlé sklo, nebo co? - uslyším zvonek - na návštěvy je pozdě - je to pro mě - jdu dolů s J. - to je ona - ani nevím, co chce - někoho pořád shání - vlastně nevím koho - pojďte dál - odlétám pryč - táta mě veze na letiště - vypadá to tu jako na tržnici - jsou tu stánky a za nimi obchodníci - podá mi tašky - dám mu kolo a zámek - jsem s L., ale vlastně to L. není - letí někam jinam, než já - čtu její letenku a stejně se divím, kde to je? - najednou k ní někdo příjde - chytne jí pod krkem - ruku strčenou v kapse jí zabodne do zad - půjdete se mnou - pěkně pomaloučku - zírám na něj s udivením - všude plno lidí - začnu křičet - pomóc! - pomóc! - pustí jí a z kapsy vytáhne nějakou plastovou hračku - pak se ten blb v modrý bundě někam beze všimnutí ostatních odklidí - strašně mě to rozčílí - stojíme před stánkem, kde odbavují a nikdo nic neudělal - letenky, prosím - pasy - křičím a nikdo nic neudělal - jen blbě koukají - jste tu úplně k ničemu! - že se stejně nic nestalo - taková neschopnost - nikoho to tady nezajímá - hledám pas - hodím to po nich - letenku, kde mám letenku? - nedávala jsem ji tobě, tati? - jo, ještě, že to všechno nosíš po kapsách - letenka je na M. jméno, ale nikdo nic neříká - letím jako za něj - pak pomíchají cedulky na zavazadlech - třídím to - stále rozčílena

Husy

2006-02-19T22:23:00.000-05:00

Byli jsme u dědy - oslava myslím - moc nás tam nebylo - asi šest a nějaký děti - musela jsem do školy - 8:25 mi ujelo - tak 9:10, pomyslím si - dědo, musím jít - tady máš dárek - nestihla jsem to zabalit, promiň - vytáhnu to z tašky - stojíme v kuchyni - děda je nervózní - chce něco řešit s někým jiným - ptá se tý holky, kde teda byla, když ne v tom špitále - rozhazuje zoufale rukama - zakoktává se - je ticho - F. si vezme pár cigaret - dívá se na mě a čeká na svolení - mě je to přece jedno - vezmu si pak taky jednu, ale o mnohem později - jdu ven a pak se vrátím - dědo, ani nemám čas ti pomoct s nádobím - do třídy příjdu přece jen trochu pozdě - zajedu cestou málem pár hus - štrádují přes cestu pěkně v řadě

Zuby

2006-02-19T16:53:00.000-05:00

Bydlím s malou asiatkou - probudím se a jdu do koupelny - je ale celá předělaná - všude jsou její věci - šminky, taštičky a lahvičky - jsou tu dokonce police a na nich kytky - spousty kytek - a záchod nikde - prý se ho zbavila, že záchod nepotřebujem - pořád mi otvírá dveře a chce jít dovnitř - zavírám je - chce se umýt - křičím, chci se umít - dotíravě mi sem leze - proč jsi vyhodila záchod? - mohla jsi mi o tom říct, ne? - celý byt je vzhůru nohama - postel má převázanou řetězem a zamknutou na petlici - že prý si taky musím takhle postel uvázat - jdu zpátky do koupelny a nevím, co si o všem myslet - čistím si zuby a jeden z těch přilepovaných se mi ulomí - to brzy, pomyslím si - a jak si ten kousek z pusy plyvu - vyplyvnu další čtyři zuby - pak další - celou hrst - s hrůzou na to koukám - mám hubu pořádně vymletou - nevím, co mám dělat - nejsem si jistá, jestli musím do práce, nebo ne - ta malá mrcha mi sem pořád leze - teče ze mě krev - chci se umýt! - jdi pryč! - jdi pryč! - jsem zoufalá - proč si sakra vyhodila ten záchod?! - nemůžu tady přece takhle být - pomyslím, že se odstěhuju - mám se snad sbalit hned? - rozhlížím se po koupelně - proč tu má sakra tolik věcí?

V obchodě

2006-02-19T16:40:00.000-05:00

Přišla jsem na to - na všechno - je to již vyhlídnuto, teď jen udát se - - dům, chodby - koupelna, prádelna - přijede strejda s K. a ještě někdo na oběd - jdu do koupelny, sednu si na záchod - když potom vejdu do kuchyně - všichni sedí a jedí - brambory s tvarohem, ale na mě zbyla polívka s párkem a rajčaty - chvíli v tom bruslím lžící - sním pár soust a že to nechci - jdu do vedlejšího pokoje - tady to vypadá jinak - jenom ty stoly, jinak je to přece stejné - jako když se vdávala H. - jo, to je pravda, někdo přitaká - projdu chodbami do obchodu - jsou tu regály se zbožím - nikdo ale není u pokladny - možná mi ten obchod patří, nebo tu pracuju - u mražáků stojí chlápek a zametá - to jsem rád, že s námi pracujete - ano - vyberu si čokoládovej nápoj v lahvi - pak mi někdo vrazí do ruky něco jinýho a že musím zkusit tohle - ještě jsem nezaplatila, ale vím, že zaplatím později - napiju se - příjde starší noblesní paní - posadí se ke stolu v koutě - co si prý přeje? - jsem tvoje vzdálená příbuzná - teta - neznám ji - nikdy jsem ji neviděla - čípak vlastně jsi? - ty jsi Lenčina viď? - culí se - myslím, že si objedná nějakej drink - dej si taky - zkus skotskou se sójovým mlíkem - skotskou se sójovým mlíkem, divím se? - možná si chvíli povídáme - odvedu ji do domu za ostatními a potom se ztratím - nevím, kde jsem - procházím těmi chodbami - předtím tu byly na dveřích cedulky - wc, laundry (prádelna) - obchod - teď to tu nepoznávám - někdo za mnou jde - v těsném závěsu - otevírané dveře mu nepřidržím - nevím, kdo to je - možná zaláteří - nevím, jdu dál

Kolo

2006-02-18T00:26:00.002-05:00

Toho chlápka odněkud znám - vede kolo - jdu kolem s A. - to kolo je na prodej už dlouho - viděla jsem ho s ním již před několika měsíci - kolik za to kolo? - něco zamumlá - čtyřista? divím se - stočtyřicetpět - pak sama zahlídnu cedulklku 145 - s A. se rozloučím a začnu se ním bavit o tom kole - jak je to vysoký? - neví - podívám se - 46 - myslí, že nemám zájem a jde dál - jdu za ním - počkej - já potřebuju něco menšího - mám 5.10, ale ženský maj většinou delší nohy a menší torza a tak potřebuju menší, ale tohle se zdá být možná akorát - zastaví se - můžu se projet? - dívá se nedůvěřivě - je to zanedbaný bezdomovec - nechám ti tady doklady, jen chci vědět, jak sedí - musí mi to sedět - jo - začne si z toho sundávat svý tašky - nic tomu není, ptám se? - divně se na mě podívá a neodpoví - hledám, co bych mu dala za doklady - najdu pas - vyndám z něj pár papírků - hned jsem zpátky - nasednu - jedu jen tady kolem - vyjedu a hned vím, že je to malý - přesto jedu dolů k obchodu - projíždím obchodem - pletu se lidem do cesty - prší - úzkou uličkou a do kopce - přehodím převod - šlapu a začínám se vracet na místo, kde na mě už čeká - mává na mě - kde prej sem tak dlouho? - směje se a dělá přemety - cítím mořský vzduch - malebné nábřeží - nekonečný obzor nedaleko

Chůvičky

2006-02-18T00:05:00.000-05:00

Přijela jsem do Anglie - hlídat děcka - jsou tu už dvě chůvičky, tak nechápu, proč chtěj ještě mě - procházíme velkým domem - potkáme malou holku, to je prý jedna z nich, mají dvě - je jí asi sedm - chytrá, ale nevím, proč si to myslím - pak onemocním - jejich otec je lékař - mám nějakou infekci - znečištěná játra a něco se žlučníkem - nebo žaludkem - píchne mi pár malých injekcí - že prý mi to může zůstat na celý život - že to chce si tohle píchat, ale že je to dost drahý - ty chůvy na mě, že prý mám jet domů - říkám, že nemůžu - jak to? - nechceš? - ne, nemůžu - kvůli papírům, ale to už jim neřeknu - vlezu si mlčky do vany - L. otevře dveře a že prý potřebuje zavolat domů - je tu nějaká honička s tím otcem z nemocnice - někdo po něm jde - možná to jsem já, nebo ta druhá chůva - proč bych po něm ale šla já? - dodával mi přece injekce - koukám se na to balení, který přinesl - je to plný malých kapsulek - jede na kole - pak přesedne do auta - pak zas na kole - dojede k vodě a něco ho láká dovnitř - pak mu to dojde, že je asi po něm a zvláštně, usmířeně se tváří - do domu už dorazila policie - máma pláče - nikdo to ještě neví - vítají ji s radostí - jsou v televizní šou - hlasatelka vykřikuje - a přichází máma! - potlesk - vřískot - dívá se na hlasatelku - ale oni to ještě nevědí - oni to nevědí? - ne - a co? - ticho - nastává to pravé drama - pak se prohledává dům - ta jedna chůvička dělá, že o ničem neví - druhá to není a já asi taky ne - procházím ulicemi - rozhlížím se po lidech a obchodech - zírám do oblak a opakuju si - tak tohle je Anglie? - stará dobrá Anglie? - a já jsem nemocná! - nemocná? - musím to rozchodit

Smažák

2006-02-17T23:57:00.000-05:00

Hraju tenis - dobře se mi podává - pak to přestalo - kurt se zmenšil a začlo nám do toho kecat moc lidí - šli jsme do jídelny se najíst - jsem s nějakou ženskou a dvěmi dětmi - u stolu nás ale sedělo víc - buď byly knedlíky - svíčková myslím - anebo smažák - jdu to objednat pro všechny - jsem u okýnka - jedenáct smažáků - jo, a dá mi jeden - s bramborovým salátem - vše zalité majolkou - pak se začla dělat fronta a ať si teda příjdu za chvíli - no to je skvělý - zírám na tu louži bílé v hlubokém talíři - proč dávají tolik majonézy? - pak se přesunem - kolem je stále spousta lidí - jakoby součást nějakého společenství - má v náručí dítě - pláče a ohlíží se po mámě - ta je tam vzádu, vidíš jí? - počkáme na ni - políbí plačící tvářičku - jdem všichni spolu v proudu - vlezu do obchodu - jsem se čtyřmi holkami - neznám je a ani mi nejsou nijak sympatický - zdá se, že s nimi jdu z jakési povinnosti - jdeme na čaj - už dávno sedí - objednávám si - rozhlížím po něčem, co bych opravdu chtěla - chtěla bych směs zázvoru s mátou, prosím - to se nedělá - dívaj se na mě dost divně - po tom vám bude špatně - tohle se přece vůbec nepije - přesvědčuju je o tom, že je to naprosto bezpečný a navíc velice chutné - nakonec mi to asi dají - jdu si ale radši zalyžovat - chvíli se procházím na kopci mezi stromy - mám na nohou lyže, ale není vlastně dostatek sněhu - dřu o travnaté drny - hlínu a tak si to sundám a nesu to v ruce - najednou tu není ani les, ani kopec - jsem ve městě

Věž

2006-02-17T23:40:00.000-05:00

Čistím skleněný regál - je na něm plno prachu - stírám to - chci tam naskládat koblihy a koláče, který sem nosím přes ulici - je tu nějaká nová holka, který všechno vysvětluju - kam se co dává - ptá se na různý věci, jako co je v tý věži naproti přes ulici - stojíme na přechodu - kolikrát jsem nad tím taky přemýšlela, ale nevím - je to prostě jen věž nějakýho domu - prostě tam asi nic není - uzoučké schůdky nahoru - otevřený okno a jinak vůbec nic - ten skleněnej regál je v místnosti, kde se chystá svatba - ten chlápek mi sebral kytku, kterou jsem tam měla, říkám mu, že to je na jinou svatbu - tady je pak jiná svatba, podivil se a kytku mi myslím vrátil - měla jsem tam ještě jednu - v květináči - skoro zvadlou - měla už žlutý listy - řekla jsem si, že jí musím zalít - jdu zas pro něco přes ulici - potkám Martina se psem - chce prej bejt upálenej až umře - opodál stojí jeho brácha a neříká na to nic - no, přece ho neupálíme sami, říkám si, jak to tak máme asi udělat - přece ho až umře nepůjdem spálit? - chvíli nad tím vším pře-mýšlím - pak chodím po tý velký budově - musela to být tělocvična anebo škola - byly tam nějaký děcka v úborech - modrých trenýrkách - bílý trička a bylo tam pár tenisovejch kurtů - jen na jednom někdo hrál - nebo spíš trénoval - docela povedený kousky - chvíli je sleduju - fakt podívaná - docela jsem si pokecala s Jonem pomyslím si - utírám prach na tom regálu - hromadí se tu teď svatebčané - maj všechno v zelených a fialových barvách - obleky - kytky a tak - ta kytka, co mi ten chlápek vzal byla taky zeleno-fialová - pak zas potkám Martina - šel vyhodit jablečnej koláč a malinovou koblihu - přišlo mi to docela škoda, ale nic jsem na to neřekla - snědla jsem ten den v práci dvě tvarohový buchty - tu druhou těsně před tím, než přišel Jon - myslel si, že doopravdy nespím - že to asi jen hraju nebo co - nic jsem nehrála, byl to jen takovej polospánek - pak jsem se vzbudila úplně, když odešel a možná jsem i vstala

Hvězdná válka

2006-02-16T19:00:00.000-05:00

Jsem doma, ale nějak to tu nepoznávám - je tu mamka a M. myslím - balím, peru a menstuuju - nasadím si tampón, ale asi blbě, za chvíli se musím přestrojit - cítím, jak mi krev prosákla přes kalhotky a kalhoty - to samý se mi stane asi třikrát - pak přijdu na to, že si ten tampón nasazuju špatně - to už mám znovu špinavý rifle - zrovna ty, co jsem si chtěla brát sebou - nevadí - strojím se do jiných - - mamce pak řeknu, když přijede z práce, že jsem to dostala, zašpiňila rifle a povlečení taky, jestli by to nemohla vyprat - balím věci, spěchám - jedeme do Vamberka na autobus - spěcháme - přijedem na náměstí - spousta dalších holek s taškami, dělá se fronta - jdu ještě do směnárny vyměnit nějaký dolary, dlužím mamce nějaký peníze - je tu i M. - přemýšlím, že si koupím krabičku cigaret, v Anglii pak budou drahý - jenže vlastně nekouřím - ta fronta je pořád dlouhá, rozhodnu se, že pojedu odpoledne - zas asi balím - mamka je asi v práci, tak jedu stopem - v Rychnově v kopci si stopnu modrou Avii - ten chlapek vystoupí a někam jde - kam prý jedu - na Vamberk, tak počkej, tam taky jedu - obejdu auto a vidím tam dvě děti - asi dvanáct, kluka a holku - to mě uklidní a jedu s ním - najednou je v autě ještě jeden chlápek - prý odkud jsou? - z Dobřan - a ta holka se mě ptá, kam jedu? - jedu do Anglie - ó, o té jsme si ještě nepovídali, říká ten chlap a dětem se rozzáří oči - nevím, jak to myslej - zajímá je, co tam jedu dělat - naznačuju jim, že docela spěchám - jo, jestli mě to ujede, to by nebylo moc dobře - nic jinýho nejede, i když věřím na to, že vše, co se děje, se děje správně - jede to ve čtvrt na šest - je dost pozdě - jedem do dalšího kopce - teprve asi toho za Rychnovem - dívám se z okna na louku mezi lesy - pohybujou se tam nějaký věci a střílí se tam - to je válka říkám - jo, ta hvězdná - chvíli se na ni dívám, říkám si, jestli pojedem, nebo ne - už je 36 - je asi stejně pozdě, ale nechci mít pocit, že jsem pro to neudělala všechno - rychle vyskočím z auta a že děkuju a oni, tak vy jdete? - říkám si sakra, je pozdě a jsem pozdě kvůli nim - to už jsem v kopci, tak děkuju - hezký vánoce - a jdu - běžím možná - a vše se najednou jakoby otočilo o stoosmedesát stupňů a nejdu do kopce, ale jsem někde na straně - někde v chodbě - v dřevěný chodbě - úzký schody - lezu nahoru - jeden z těch chlápků leze za mnou - něco slizle mele - jde za mnou - jdu pořád nahoru - něco křičím, pustě mě - ne - já chci jít pryč - leze za mnou - odlupuju nějaký prkna a hledám další dveře - něco najdu - lezu tam - křoví - řeže to - řvu - lezu tam, abych uprchla

Zemědělský stroje

2006-02-16T18:56:00.000-05:00

Jsem v obchodě - něco kupuju - u pokladny je přede mnou je nějakej kluk - platí, ale ty peníze jsou starý a už dávno neplatný - flákne s tím prodavačce o pult a naštvaně odchází - nesu si hrachovou polívku - máslo a dvě housky - těším se, až si to doma uvařím a sním - jdu domů kolem kostela ulicí nahoru - jdu kolem Křepelů - všichni jsou venku - kluci, rodiče a ještě někdo myslim - cákají se ve vodě - napouští malé bazénky s hadicema - jsou v plavkách - možná je léto - kluci se zdají být mladší - možná je to minulost - mělo by jim být asi dvacetpět, tady ale vypadají na deset - hrají si s míčkem a ten dopadne na silnici - je zelený, nebo modrý - jdu pro něj a chci jim ho podat - nevšímaje si kolemjedoucího auta - skoro mě porazí - je to modrá škodovka, ta ženská za volantem se na mě ušklebuje - shíbám se pro ten pitomej míček - jede další auto - hodím jím ho přes zelenej plot - odrazí se ale - znova ho sbírám a znova házím, tentokrát úspěšně - ani nepoděkují - to mě naštve a zařvu zasraní hajzlové v angličtině a jdu dál - cože to říkala? melou mezi sebou - a vidím, jak se starej Křepela chystá - strojí a jde za mnou - začnu utíkat - na rohu u Železných zahnu vpravo, myslím, že ho v těch úzkých uličkách setřesu - u řadovek se snažím narvat do kůlny, otervřu dvířka u jedný - je plná, nevejdu se tam - zajdu teda za první dům a sednu si tam na bobek - tady mě přece nemůže najít - čekám, naslouchám - slyším nějaký hlasy - přijde nějakej chlap - naznačuju mu, že tu jako nejsem - on, jako by mě neslyšel - tady je - ty seš debil, osočím se na něj - a začnu zase zdrhat - zdá se mi, že je mám teď v patách oba - skáču přes nějaký zavřený brány a ploty - běžím kolem nějaký stavby - vidím tam stát kolo ze dřeva - vezmu si ho - říkám si, že ho tam zas vrátím - jedu směrem na Litohrady a pak nahoru jakoby k naší starý ulici - ohlížím se a to už je vidím jet za mnou v autě - šlápnu do toho - nahoře zahnu doleva a spouštím se z kopce, aby to jelo rychleji - jsou už za mnou, vidím je v zrcátku, ale to už jsem taky v nějakým autě - dupnu na to, ale moc to nejede - snaží se mi podjet, ale zmátnu je a rychle to obrátím a jedu zas nahoru do kopce - chvíli se honíme - jsme na polní cestě - blokují ji nějaký zemědelský stroje - v tu jsem zase na kole - seskakuju a chci to oběhnout, ale oni vyskákají rychle z auta - jsou najednou asi čtyři - vidím, že jim neuteču - tak se zastavím a že se snad nějak dohodnem - není mi sice moc jasný jak a na čem - a najednou jsem v místnosti, kterou jsme poblíž našli a on mi to dělá zezadu - čtyřikrát - za ně, za všechny - docela si to užívám

Kluk

2006-02-15T23:20:00.000-05:00

Přišla jsem k Martině domů - vejdu do obýváku - posadila se na gauč - že potřebuje zavolat Liborovi - nechá mu vzkaz, protože to nebere - on jí pak volá zpátky - je to přes přijímač slyšet - že byl včera fakt hrozně unavenej a že ani necvičil - slyším, jak se do telefonu protahuje - a že už asi zustane doma - není mi jasný, jestli spolu pořád choděj nebo ne - (ve skutečnosti spolu už dávno nechodej) - mám pocit, že bych měla odejít z pokoje a nechat je mluvit, ale nevím, kam mám jít - pak M. odejde do haly, tahne si šňuru sebou pode dveřmi - ty potom zavře - zvednu se z gauče a jdu na balkón - rozhlížím se - sídliště - opřu se o zábradlí a zasněně opřu bradu o lokty a dívám se kolem - hřiště a děti a klid a krasný den - vracím se zpět dovnitř - mezitím přijede pod balkón auto - ještě to zahlídnu koutkem oka - z auta někdo vyleze - má zbraň - začne střelba - vykřiknu k zemi - najednou jsme na balkóně asi čtyři - všichni leží - ty dole vytahují granáty - to jsem už v obýváku a snažím se ve výbuchu doskočit ještě dál - sakra, a co ostatní - velká exploze! - vidím pak M. (i když to už ona není), jak venku hledá svý dítě - odkrýváme kusy dřeva ve vodě - najdeme jenom obrázek - M. odchází - brečí a já se dívám na ten obrázek - asi dvanáctiletý kluk a uvědomím si, že ho znám, že jsem s ním v poslední době strávila hodně času - má krásný černý vlasy - byl hrozně hodnej a pozornej - uvědomím si, že jsme se sblížili a že to nikdo ani nevěděl - jenom my dva

Chodník

2006-02-15T23:07:00.000-05:00

Ležela jsem na dlážděném chodníku - postřelili mě a bylo po dešti - kostky byly mokré a leskly se - nějaký mamlas šel kolem a třemi výstřely mě uzemnil k zemi - naštěstí do ramene - byla noc a bylo to v době, kdy lidé měli přátelé i nepřátelé - akorát to do poslední chvíle nepoznal - buďto po vás vystřelili, nebo vás požádali o tanec - vysoký muž se mnou tančil - zvedal mě do vzduchu a potom poděkoval - při druhém tanci mě nepolíbil - ležela jsem tedy na zemi - mohla jsem vstát a jít radši do tmavší ulice - lampy svítily a stále procházeli lidé kolem - bála jsem se, že mě zas někdo střelí a tentokrát ne jenom do ramene - cítím, jak mi po zátylku stéká proud krve - vedle mě ležel ještě někdo jiný - byl taky postřelenej - vstal a znovu padl a já jen zírala do mokra a říkala si, že nesmím vstát - pak se chodník začal hýbat - posunovat a točit - jako nějaká velká loď, která pouze kotvila v tomto městě, kde každý měl zbraň - a asi jsme pluli - i chodníky a lidi, co na nich leželi, i ti, co se procházeli a marně hledali místo, kde by mohli z lodi vystoupit - byla tak veliká a nikdo nevěděl, kde je východ, nikdo nemohl ani pohlédnout na okraj té lodi a tak jsme vypluli všichni

Bláto

2006-02-15T23:05:00.001-05:00

Jeli jsme s mamkou lyžovat - koupily jsme lístky, stojíme před vlekem - chceme se vyfotit, že jsem spolu takhle ještě nelyžovaly, jenže jsme foťák nechalay v autě - stojíme v jakémsi pokoji s Amy a Neilem - a dveřmi vlevo, kde byla celá stěna prosklená vejde Jon - je v bílém obleku - má hrozně zablácený boty a kráčí si to přes celý pokoj - bílý koberec je okamžitě špinavý - po chvíli si toho všimne - to si potom boty zuje - sakra a jde ven - nevypadal ale, že ho to moc mrzí - my se na sebe s A. nechápavě podíváme - a pozorujeme ho skrz prosklené dveře - venku prší - svalil se do keřů - měly velké listy a začal se v nich na zemi válet a příšerně se smát - A. šla za ním ven - asi mu chtěla domluvit, ale za chvíli se taky svalila do těch keřů a válela se v blátě s ním

Kočka

2006-02-15T18:28:00.000-05:00

Zametám chodbu - chuchvalce prachu - šťourám smetákem v koutech - žiji tu s Indy - hlídám jim děti - že prý to dělám líp, než ta předešlá - ta nikdy jen tak koště do ruky nevzala - jdou kolem děti - jedu autem s tím chlápkem - na klíně držím kočku - vyskočí oknem a uteče - vyběhnu za ní - snažím se ji chytit - běží k silnici, málem ji srazí - sehnu se a chci ji zvednout - zvláštně se prohne a zamňouká - ten chlap na mě řve z okýnka, že takhle ji nechytím, že musím rychleji - tak ji rychle chňapnu a donesu zpět do auta - zavřu za sebou dveře - sedíme - jdu dolů po schodech - prosvětlená chodba s několika dveřmi po obou stranách - mířím až dozadu - někdo jde za mnou - pospíším si a zalezu do posledních dveří vpravo - zavřu je za sebou potichu a vyčkávám - za chvíli se otevřou a stojí v nich žena - políbí mě, myslím - má na sobě džíny a bílý triko - usmívá se, že prý mě hledala - řeknu jí, že nejsem ten, koho hledá, že se asi spletla - pak si uvědomím, že je to žena toho chlápka s tou kočkou - obejdu jí a jdu pryč